Kristian David

17.2.1692 - 3.2.1751

Ludmila Plecháčová

Podivné jsou cesty Boží.

Byla to zvláštní cesta, jíž Bůh přivedl jednoho mladého muže z vesnice Ženklavy u Nového Jičína do města Holešova, aby se zde řádně vyučil u svého příbuzného tesařskému řemeslu. Tento mladík jménem Kristian David přišel do zcela odlišného prostředí, do poměrů, které dříve vůbec neznal a kterým proto nerozuměl.

Narodil se 17.února 1692 v Ženklavě na Moravě u Nového Jičína z katolických rodičů, otce Jana Davida české národnosti a matky Rozíny, národnosti německé. Datum jeho narození nebylo tenkrát přesně známo, sám dříve uváděl, že se narodil "přibližně" roku 1692, jeho životopisec hrabě Mikuláš Ludvík Zinzendorf a podle něj jiní psali, že to bylo "pravděpodobně" 31.prosince 1690. Toto datum bylo pak uváděno ve všech publikacích o něm, i na pamětní desce jeho hrobu. Teprve roku 1970 na žádost dánského vyslanectví v Praze o sdělení přesného data narození Kristiana Davida pro životopisný článěk o činnosti tohoto muže v dánských koloniích pro publikaci Dansk Biografisk Lexikon bylo pátráno v matrikách římsko katolického farního úřadu ve Štraberku. Jenže tam dlouho nemohli nalézt matriční záznamy ze Ženklavy z těch let. Teprve podrobným hledáním Státního archivu v Opavě v matrikách celé štramberské farnosti se zjistilo, že zápisy z let 1690-1692 obce Ženklavy byly tenkrát omylem vepsány do matriky obce Libiš z téže farnosti, a v této libišské německy vedené matrice je na listě 49 česky připsána poznámka: "stal se omyl, náležejí do ženklavského dílu na list 133." Na konci zápisů z roku 1692 je ještě další česká poznámka: "N.B. Tyto křty za ten 692 rok patří mezi ženklavské do listu 133." Státní archiv v Opavě tak mohl svým pečlivým pátráním podat teprve dne 24.září 1970 konečnou a spolehlivou zprávu dánskému vyslanectví s fotokopií křestního zápisu i s poznámkami pro jejich lexoikon a také definitivně rozřešit otázku správnosti data Davidova narození. (Archivum Unitatis Fratrum Herrnhut).

Z jeho vlastnoručně psaného "Lebenslauf" uvádím: Kristian David jako každý malý chlapec v té době, doma pásl ovce a krávy. Později byl nějakou dobu čeledínem u koní, až konečně se začal učit tesařem doma u starého Ranftlera. Aby se mohl řádně svému řemeslu vyučit, byl jako šetnáctiletý svými rodiči poslán k příbuznému, tesařskému mistru Ranofreji do Holešova v roce 1708, kdy tam právě Jan Zikmund Rottal zahájil stavbu nového farního kostela namísto nedostačujícího starého gotického kostelíka. Dostal se tak do rodiny, která byla katolická jen podle jména, ale srdcem, smýšlením byli její členové tajnými evangelíky. Z domova byl vychován přísně katolicky, navíc utvrzen neustálým působením jezuitských misií ve fulneckém kraji. Proto se i na svém novém působišti horlivě modlil na kolenou, vzýval všechny církevní svaté, třikrát denně klekal před mariánským obrazem, chodil na poutě a na různá procesí. Proto se mu dostávalo tajně posměchu od jeho spoludělníků, kterého ale zprvu vůbec nechápal. Do té doby jiná vyznání než katolické neznal. Také jeho nový mistr a mistrová jej poučovali, že klanění se obrazům, poutě a uctívání svatých jsou jenom lidská přikázání, vzývat a kořit se lze jen samému Bohu, svatí že nemohou nikomu pomoci, jenom Ježíš Kristus sám je ta cesta, pravda i život.

Kristian byl tím vším zmaten. A byl ještě zmatenější a plný otázek, když sám se stal v Holešově svědkem události a scén, které jím otřásly, kterým ale stále nemohl dobře rozumět. Ve svém vlastnosručně psaném životopise o tom později napsal: "...ve městě žili také počestní, poctiví lidé, kteří celým svým srdcem hledali Boha, ctili jej, a shromažďovali se tajně ke svým pobožnostem. Pro tato tajná shromáždění a pro zakázané knihy, které ukrývali, byli vyzrazeni a dvanáct mužů bylo z nich uvězněno ve sklepě radnice. Ve svém vězení ale zůstávali radostné a dobré mysli, zpívajíce a modlíce se k živému Bohu dny i noci tak srdečně, že mnoho lidí bylo velice pohnuto, protože je mohli sklepní dírou dobře poslouchati. Stále se tam shromažďovalo mnoho lidí, kteří jim naslouchali, někteří je proklínali, ale většina byla dojata k slzám."

Také Kristian David byl tím velmi dojat, jak napsal, i když stále nechápal, oč vlastně jde. Chtěl se proto dobrat správného poznání rozdílu mezi jeho katolickým náboženstvím, tak jak byl v něm utvrzován doma jezuity, a vírou evangelickou, o jaké mluvili při řemesle tajní protestanté, jeho mistr a spoludělníci, a také chtěl poznat i víru těch, kteří tak radostně zpívali přes své utrpení v žaláři, víru Bratří.

V Holešově žila také početná židovská náboženská obec v ghettu na okraji města, která zde měla svou starou synagogu a vážené, učené rabíny. Kristiana Davida k nim dovedla jeho touha poznat i jejich víru a dobrat se konečně pravdy, rozřešit otázku, která jej trápila: která církev na světě je vlastně ta pravá? Na jeho dotaz, jaké jsou rozdíly mezi vírou katolíků a protestantů, dostal od židů odpověď: "Obojí nemají pravdu, proto se hádají. Kristus není ten zaslíbený Mesiáš, ten teprve přijde, Bůh je jen jeden, ne ve třech osobách." O Novém zákoně mluvili s despektem a snažili se jej přesvědčit, že oni jediní jsou pravým Božím Izraelem. Když pak od nich slyšel, že židé byli kdysi Božím lidem, vyptával se jich na jejich víru podrobněji, na svátky, sabath a novměsíce. A když mu řekli, že Bůh sám dal jejich otcům svůj zákon skrze Mojžíše, a když viděl jejich vážnou opravdovost a horlivost ve víře v jednoho Boha, který mluvil s Abrahamem a Mojžíšem, usoudil, že pravé náboženství je asi židovské, protože bylo první, nejstarší, a zatoužil stát se také židem. Chtěl se tím dobrat konečného východiska ze svého zmatku. Ale ani zde je nenašel. Dál prožíval neustálé velké duševní boje, v nichž si nevěděl rady. Do té doby neměl nikdy v rukou Bibli, neznal ji, protože jezuité a tehdejší katolická církev nedovolovala lidu číst Bibli. Její čtení a výklad byl vyhrazen pouze kněžím.

Až v roce 1710 se mu náhle dostalo vyjasnění. Jednoho dne našel náhodou na půdě domu svého mistra ve střeše pod došky ukrytou Bibli. Teď měl v rukou klíč k řešení mnoha otazníků, které jej doposud znepojovaly. Tajně, ale velmi pozorně pročetl několikrát Starý zákon, aby zjistil, zda proroctví o Kristu v něm uvedená, se splnila. Došel tím k přesvědčení, že Ježíš je Kristus, zaslíbený Mesiáš. A když si dobře osvojil i Nový zákon, došel k závěru, že Bible je Slovem Božím. A když jedna podstatná věc je pravdou, pak všecko, co je napsáno, musí být také pravdou, řekl si. Tajně dychtivě čítal v této knize, srovnával Starý zákon s Novým zákonem až poznal, že Bůh, který se ve Starém zákoně ukázal jako Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův, je v Novém zákoně stejný jako Bůh Otec, Syn a Duch svatý. Horlivým čtením Bible dospěl k názoru, že toto biblické, evangelické náboženství je nejlepší a pravdivé a rozhodl se, že ihned po vyučení řemeslu se stane protestantem (Viz Christian David´s Lebenslauf v Archivum Unitatis Fratrum Herrnhut - Ochranov)

Když se vyučil, bylo mu asi 20 let. Vypravil se ihned z moravského Holešova do Uher - na Slovensko, aby se stal evangelíkem, protože na Moravě to bylo v té době nemožné. Dostal se nejprve do Trenčína, kde poprve vešel do evangelického kostela. Ačkoliv tam slyšel kázání v české řeči - byla to bohoslužená kraličtina - nerozuměl tomu dobře. Když však uslyšel písně, jeho srdce opět bylo tak radostně pohnuto jako kdysi v Holešově, kdy byl zpěvy Bratří z vězení tak hluboce dojat. Ale nezdržel se v Trenčíně, cestoval dál do Trnavy, aby vyhledal německy mluvící luterány. Dostal práci v jednom katolickém klášteře, tam jej ale mniši chtěli dát upálit, když se dověděli o jeho úmyslu stát se luteránem. Zachránil se útěkem do Modré. Tamní luterský farář mu však na jeho žádost o přijetí do církve sdělil, že nedávno byl vydán přísný zákaz, že nesmí být nikdo přijat do luterské církve v celých Uhrách, kdo přichází z císařských zemí, a to pod přísnými tresty. Ať potom kamkoliv v celé říši přišel, všude byl pro své rozhodnutí stát se evangelíkem odmítán i pronásledován.

Vydal se proto přes Čechy do Lipska, avšak tam se mu zdáli luteráni příliš škrobení a chladní, příliš ortodoxní a tvrdě studení. Viděl tam také takovou bezbožnost, že se obával o spásu své duše; jeho ideálem byla perla veliké ceny, hledal to čisté náboženství srdce, to pravé biblické křesťanství. Odešel proto do Berlína, ale ani tam nebyl přijat, protože pocházel z nepřátelské habsburské císařské země. Znechucen opustil Berlín a uchytil se jen jako čeledín u proviantního vojenského vozu, s nímž se zúčastnil tažení na sever. Po porážce německé armády u Strahlsundu se konečně po mnoha útrapách a pronásledování dostal do Zhořelce v Lužici. Zde se projevilo jeho zvláštní životní Boží vedení plnou mírou. Ve Zhořelci se konečně setkal s věřícími lidmi, stejně horlivými a toužícími po čistém křesťanství. Usadil se mezi nimi, ale brzy na to pak těžce onemocněl. Ochrnul na ruce i nohy po dlouhých dvacet týdnů. Tito pietističtí křesťané se jej ujali jako svého bratra, jejich kazatel Schwedler jej každý den navštěvoval a pečoval o něj. Kristian David dosud nic takového v životě nezažil. A tak nalezl v pietistických kruzích to duchovní bratrství a pomoc.

Po uzdravení pak plný radosti zatoužil, aby také jeho krajané doma na Moravě mohli prožívat něco tak upřímně radostného jako on sám. Rozhodl se pomoci jim tak, jak jemu pomáhali magistři Schwedler a Schäffer ve Zhořelci. Proto se vydal roku 1717 tajně na Moravu do rodného kraje a tam s nadšením vyprávěl o místě, kde našel víru jako drahocennou perlu, kde každý ji může svobodně vyznávat podle Kristova evangelia. V jeho rodném kraji stále žilo tajně povědomí víry ještě z dob působení J.A.Komenského ve Fulneku. Našel zde proto dychtivé posluchače, probuzené a živené nadšenými a strhujícími promluvami pietistického kazatele Steinmetze v Chrámu Milosti v Těšíně, kam tajně chodívali pro posilu přes značné nebezpečí. Doma viděl pronásledování a týrání krajanů pro jejich tajnou víru. Když mu hrozilo vyzrazení jeho činnosti, musel se rychle vrátit do Saska, aby se vyhnul uvěznění. Ještě několikrát se vrátil tajně ze Zhořelce na Moravu v letech 1718-1721, aby posiloval své krajany v jejich zakázané víře, potěšoval je a povzbuzoval slibem, že bude hledat místo, kde by všichni mohli žít svobodně podle své víry a všichni společně se mohli v poznané pravdě ještě pevněji utvrditi.

V roce 1722 se setkal při jedné příležitosti prostřednictvím svých známých pietistů magistra Schäffera a magistra Rothe s majitelem panství Berthelsdorf v Horní Lužici v Sasku s hrabětem Mikulášem Ludvíkem Zinzendorfem, zapáleným pro věc Kristovu. Vyprávěl mu o velikém pronásledování a útisku nekatolíků ve své rodné zemi. Hrabě tím byl velmi dojat a Kristian David získal od něj slib, jsou-li tam takovými mučedníky, že se mohou na jeho panství usadit, chtějí-li svou víru v Boha dál svobodně vyznávat.

Plný radosti vydal se Kristian David ihned na Moravu vyřídit Zinzendorfův slib. První se přihlásili Augustin a Jakub Neisserovi, oba nožíři ze Žiliny u Nového Jičína. Jaká síla a odvaha víry je vedla k tomu, aby všechno opustili a vydali se na neznámé místo, do nejisté budoucnosti, jen aby mohli žít svobodně a bez překážek vyznávat vyznávat svou zděděnou víru, ctít Boha tak jako jejich otcové.

Jak se rozhodli, tak ihned vykonali. Ve středu po svatodušních svátcích 8.června 1722 vydali se tajně v noci oba Neisserové se svými manželkami a dětmi, s příbuzným Michaelem Jäschke a švakrovou Martou za vedení Kristiana Davida na nebezpečnou cestu do Saska. Došli šťastně až k magistru Schäfferovi do Zhořelce, který je dovedl do Grosshennersdorfu k babičce hraběte Zinzendorfa, poněvadž hrabě sám byl v té době nepřítomen. Správce hraběcího panství Švýcar Heitz reformovaného vyznání jim vykázal za několik dní na to místo k usídlení. Správce Heitz úmyslně nechtěl, aby šli tito Moravané do Berthelsdorfu, poněvadž jako reformovaný poznal, že příchozí nejsou luterány a že by se jim v luterském Berthelsdorfu nelíbilo, a také že i jinde mohou provozovat svá řemesla. Jím přikázané místo bylo v lese při cestě z Löbau do Zittau (t.j. z Lubije do Žitavy) pod kopcem zvaným Hutberg. Zde Kristian David 15.června 1722 širokým zásekem své tesařské sekyry označil lesní stromy, určené jim k použití. O dva dny později, 17.června 1722, porazil pak první strom ke stavbě jejich obydlí se slovy Žalmu 84,4: "I ten vrabec nalezl sobě místo a vlaštovice hnízdo, v němž by schánila mladé své při oltářích tvých, Hospodine zástupů!"

Tímto okamžikem se začala rozvíjet nová historie Jednoty bratrské. Místo, na němž Kristian David porazil první strom, je dnes označeno pomníkem opatřeným nápisem s datem a citátem Žalmu. Samotné datum 17.června 1722 je jedním z t.zv. "památných dnů" obnovené Jednoty bratrské. Také jmého kopce Hutberg, pod nímž bylo začato se stavbou nového domova, bylo přijato jako dobré znamení. Správce panství Heitz napsal o tom hraběti Zinzendorfovi: "Dej Bůh, aby Vaše Jasnost mohla vybudovati na tomto kopci zvaném Hutberg město, které by nejen samo stálo "pod ochranou Páně" (unter des Herrens Hut), ale jehož všichni obyvatelé by stáli neúnavně "na stráži Páně" (auf des Herrens Hut). Tato slovní hříčka dala pak nové osadě i své jméno Herrnshut, které o dva roky později bylo ustáleno na Herrnhut, česky Ochranov.

Nyní bylo denní prací Kristiana Davida porážení stromů a stavba domů. Ale několikrát od ní odešel opět na Moravu, aby zachraňoval a přiváděl další emigranty. I v dalších letech 1723 a 1724 chodil ve svém rodném kraji od města k městu, od vesnice k vesnici, všude kázal a vyzýval pronásledované evangelíky, aby přišli do místa, v němž by žili v míru a v pokoji. V té době neměl jiného zájmu, než vyvést pronásledované evangelíky z Moravy do bezpečí. O staré bratrské církvi sám věděl zatím jen velice málo.

Při svých cestách Moravou přišel na jaře roku 1724 i do Suchdola. Tam však žili ještě uvědomělí potomci Bratří, užívali Komenského katechismu, zpívali doma Bratrské Chvalozpěvy, a toužebně vyhlíželi dobu, kdy opět budou moci svobodně žít podle víry svých otců. Jejich otce a dědy kdysi učil víře Beránkově fulnecký správce bratrského sboru Jan Amos Komenský. Ve víře se posilňovali tajně propašovanými katechismy, Biblemi a zpěvníky, knihami s poselstvím Komenského, které pro své bývalé farníky vydal jejich pastýř již v roce 1660 v Amsterodamu. V poselstvích, v rodinách pečlivě uchovávaných a ukrývaných bylo napsáno: "Všem zbožným, sem a tam rozptýleným Kristovým ovečkám, zvláště oněm z Fulneku, z Jerlochovic, z Jestřabí, z Kletné, z Kujav, ze Stachovic, ze Suchdolu a ze Životic přeji milosti a pokoje Božího skrze posvěcení Ducha a skropení Kristovou krví. Moji milovaní Bratři a Sestry, mnozí z vás si jistě vzpomenou, komu jsem vás při svém loučení z proroka Micheáše poručil a odevzdal: totiž arcipastýři Kristu, jenž berlou svých úst a svého Ducha pase svůj lid na zemi, rozptýlené stádce svého dědictví, které bydlí na poušti a na poli tohoto světa. Tomu já vás také ještě stále, denně se za vás modle a vzdychaje, poroučím. Jen neodstupujte zpět od Hospodina, ale služte Hospodinu z celého srdce! Neopustíť zajisté Hospodin lidu svého pro jméno své veliké. Ano nepřestávám s Petrem, dokud jsem v tomto stánku, probouzeti vás s napomínáním, abyste se i po mém odchodu na ty věci rozpomínati mohli, že jsme vás neučili následovati nějakých vtipně složených básní, nýbrž že jsme vás vedli jen k přepevné prorocké a apoštolské řeči; a vy dobře činíte, že na ni dbáte jako na svíci v temném místě svítící, až by se den rozedněl (II.Pt 1,19)."

Tito lidé, k nimž se Komenský obracel, byli jazykově Němci, usedlí na Kravařsku po více než 340 let, potomci Valdenských, kteří se roku 1480 připojili k Jednotě bratrské, užívali německé znění Bible, německá vydání bratrských duchovních písní, německý katechismus Komenským přeložený pro jeho německy mluvící farníky.

V té době v Suchdole na Moravě dospěly protireformační události v krizi. Někteří mladí lidé byli pro své bratrské přesvědčení předvoláni před rychtáře. Pro pět z nich bylo náhle jasné jen jedno východisko: rychle opustit domov a Moravu, aby se vyhnuli těžkému žaláři. Rozhodli se pro emigraci do polského Lešna, kde podle jejich představy stále ještě žili Bratří a kde také působil kdysi ten, který učil jejich předky, Jan Amos Komenský. Hned příští noc 2.května 1724 všech pět mladých mužů se vydalo na cestu do Lešna. Byli to tři Davidové Nitschmannové, Melchior Zeisberger a Jan Töltschik. Ve dne se museli skrývat, v noci opatrně jít neznámým krajem. Protože také hodně slyšeli od Kristiana Davida o nově budovaném městě Herrnhutu-Ochranově, rozhodli se na jednom rozcestí odbočit ze své cesty do Lešna a zajít tam na krátkou návštěvu. Do Ochranova došli konečně 12.května 1724 právě v den, kdy hrabě M.L.Zinzendorf kladl základní kámen k budově koleje pro křesťanské vzdělání šlechtických synků. Suchdolané slyšeli jeho působivou řeč, hluboce dojemnou modlitbu jeho přítele Wattewilla, byli dojati vším, co viděli. Zůstali zde již trvale a stali se později nejpevnějšími sloupy budoucí obnovující se vlastní své moravské církve.

Pověst o Herrnhutu jako ochranném městě evangelíků se rozšířila do dalekého okolí. Počet osadníků vzrůstal, domů přibývalo. Zvětšováním osady přibývalo však také potíží. Mimo pronásledované evangelíky z Moravy přicházeli sem také různí náboženští nespokojenci i ze sousedních německých zemí. Byli mezi nimi luteráni, anabaptisté, kalvíni, luterští pietisté, evangelíci ze Švábska s neujasněnými zásadami, i všelijací hledači štěstí a vyznavači různých sekt. Pokud osadníci dodržovali počáteční slib věrnosti augsburskému vyznání, který hrabě Zinzendorf od nich požadoval, ponechával jim volnost a nevměšoval se do jejich záležitostí. Věnoval se svému oblíbenému plánu vytvořit ve své herrnhutské osadě pietistickou církvičku při berthelsdorfské luterské farnosti. Během pěti let existence osady se však nahromadily rozdíly v názorech tak velmi nesourodých osadníků. Hrabě v duchu svých plánů ihned zakročil. Svolal 12.května 1727 velké shromáždění, kde přečet své "Vrchnostenské příkazy a zákazy". Chtěl, aby se respektovaly saské zemské zákony, aby se všichni podrobili jeho autoritě jako vrchnosti a aby žili navzájem v křesťanské družnosti. Podařilo se mu úspěšně zvládnout rozkolníky a získat dobrovolný slib poslušnosti podle jím vydaných "Příkazů a zákazů". Tím položil Zinzendorf organizační základy vrchnostensko-politické správy ochranovské obce. On však chtěl mimo to utvořit také náboženskou organizaci v této obci. Začal tím, že 20.května 1727 přikročil k volbě 12 zástupců usedlíků, k t.zv. radě starších. Jedním z nich se stal Kristian David. Zároveň přikročil hrabě k vypracování jakési "úmluvy" se svou obcí, tak zvanou "Willkür", která byla jeho osobní smlouvou před Pánem s ochranovskými obyvateli. Do této obojí formy vtělil Zinzendorf svoje myšlenky organizovaného vnitrocírkevního společenství, označené také jako "Bratrské sjednocení a uspořádání". Tuto smlouvu nejdříve podepsal sám a přemluvil k podpisu také Kristiana Davida a některé další osoby, aby učinili totéž. Ale bratrští Moravané ze Suchdola byli víc překvapeni než srozuměni se zásadami jeho Statutu. Namítali zcela v duchu bratrských zásad, že světská moc nemá rozhodovat v církevních záležitostech. Nesouhlasili s tím, aby byli jen trpěnou skupinou, "církvičkou v církvi" luterské, snažili se hraběti dokázat, že Jednota bratrská byla v zemi otců samostatnou církví s vlastními kněžími a biskupy. Leč Zinzendorf jejich vysvětlování nepřipustil, odmítal je jako nějakou extravaganci.

V těchto závažných měsících roku 1727, tak důležitých pro svébytnost Moravanů v Ochranově, objevil Kristian David v Hartmannsdorfu u barona Gersdorfa v knihovně latinsky psanou knihu Komenského s názvem "Jo.Amos Comenii, eccl.U.F.Boh.Episcopi, Historia Fratum Bohemorum eorum Ordo et Disciplina Ecclesiastica" s předmluvou Buddeovou, vydanou v Halle roku 1702. Na tuto knihu s jistě důležitými a pro ochranovské Moravany novými informacemi upozornil Kristian David ihned hraběte Zinzendorfa a naléhal na něj, aby ji ihned přeložil do němčiny, protože celému jejímu latinskému obsahu by oni, prostí Moravané, hlásící se k této Komenského církvi, nemohli rozumět. Na neustálé naléhání Davidovo a také i ostatních Moravanů opatřil si hrabě tuto knihu z nedaleké Žitavy a vzal ji s sebou na svou úřední cestu do Slezska, kde se musel zdržovat od 23.června do 4.srpna 1727, aby ji prostudoval. Jeho průvodce na cestách Moravan David Nitschmann III. pak vyprávěl, že hrabě cestou velmi mnoho v té knize četl a že se ho pak vyptával na mnohé věci Moravanů a zvláště na to, co ví o sboru Bratří ve Fulneku. Tetrve tehdy nabyl Zinzendorf bližšího poznání o řádech bratrských sborů a bratrské tradici Moravanů. (J.Müller: Geschichte, strana 372 a n., J.E.Hutton: A History of the Moravian Church, London 1909, též Archivum U.F.Herrnhut, sign. R 12,7a)

Zinzendorf sám později připomíná tuto událost ve svém snutečním rozloučení při pohřbu Kristiana Davida dne 10.února 1751: "On (t.j.K.David) byl praktický člověk, a když sám nemohl všecko, co slyšel, ihned uskutečnit, tak to pilně uložil jinému. Tak také rozvířil tu moravskou církevní záležitost. V roce 1727 našel u barona Gersdorfa v Hartmannsdorfu Komenského Církevní historii s předmluvou Beuddea, kterou jsem musel přeložit do němčiny. Nedali mi vůbec pokoj, chtěli to nyní hned prakticky provést a Moravskou církev znovu obnovit. Teď to plně záviselo na mně, abych lid, který Spasitel osvobodil, nenechal potlačit, když tomu sami nechtěli. Záleželo mi také na tom, aby jim všechno to duchovní bohatství, na které oni sami mysleli, aniž by je na to někdo jiný přiváděl, znovu bylo obnoveno. Neboť mi vhrkly slzy do očí a celé moje srdce bylo bylo tím dotčeno, když jsem závěr církevní historie nebohého Komenského četl: "Obrať nás, Hospodine, k sobě a obráceni budeme, obnov dny naše, jakž byly za starodávna!" (Pláč Jerem.5,21) A jistě, kdo by tyto žalozpěvy mohl číst bez dojetí, ten by musel mít bezcitné srdce. - Musíme také Kristianu Davidovi poděkovat, že Moravská církevní historie tak rychle mezi nás pronikla a tak mnoho našla ctitelů."

Po prostudování Komenského knihy Zinzendorf sám přiznal, jak hluboce na něj zapůsobila. "...a tak jsem uslyšel z knihy poprve pravé a na mne velikým dojmem zapůsobivší slovo o Moravských Bratřích, čímž mi mnohé, co se mi jevilo jako extravagance, ukázalo se býti jako něco, co má úctyhodný původ."

Kristian David nejen přivedl do Ochranova první exulanty a postavil tam první domy, ale stal se také svým iniciativním působením na M.L.Zinzendorfa skutečným spoluzakladatelem obnovené církve Beránkovy, Jednoty bratrské v Ochranově. Jaká to byla zvláštní cesta plná hledání, oklik a dranmatických událostí, a jaké zvláštní vedení Boží od prvního dojmu a pohnutí mysli při naslouchání modlitbám a písním žalářovaných Bratří v Holešově, až po rok 1727 v Ochranově, než nalezl, prožil a uskutečnil své "náboženství srdce".

Po přečtení Komenského knihy "Ratio disciplinae" a "Historie Českých bratří" uvažoval Zinzendorf o svých "Statutech", které vydal obyvatelům Ochranova 12.května 1727 a srovnával je s požadavky jeho Moravanů i s novými poznatky o jejich staré církvi na Moravě. Přitom si ale nepřál porušit vztahy k luterské církvi v Berthelsdorfu a přetrhat s ní svazky. Chtěl, aby s touto církví zůstali Moravané dál ve spojení a v dobrém styku. Formulací svých původních Statutů pro osadníky po způsobu Spennerovské "církvičky v církvi" - ecclesiola in ecclesia - došel ke kompromisu, aniž by musel omezit návštěvy kázání a přijímání svátostí v Berthelsdorfu nebo něco měnit na luterských bohoslužbách. Ponechal zatím své Statuty zpracované v původním pietistickém duchu beze změny tak, jak je 4.července 1727 dal vyložit k podpisům souhlasu. Ale jeho "Ochranovské statuty" nebyly ještě ani dalšího roku 1728 některými jednotlivci podepsány.

Na neustálé urgence Moravanů o překlad latinských "Řádů" Komenského do němčiny rozhodl se Zinzendorf 26.července 1727 poslat jim ze své cesty předběžnou zprávu o překladu. Nebyl to však úplný překlad, ale jen upravený výtah; vybral z knihy jen to, co podporovalo jeho plán "církvičky v církvi". Jako právník vyzvedl z "Historie Českých bratří" onu část, v níž Jednota ve svých prvopočátcích v Kunvaldě v Čechách roku 1464 byla jen částí církve podobojí a z toho vyvodil, že svůj vlastní plán tím může plně podpořit.

Po návratu ze svých slezských cest do Ochranova přečetl pak hrabě Zinzendorf Moravanům dne 4.srpna 1727 celý elaborát svého překladu, kterým srovnával své "Ochranovské statuty" s Komenského knihou "Řádů" staré Jednoty. Dovodil jim, že jeho Statuty se vpodstatě zcela shodují s řádem Bratří v Kunvaldě z roku 1464. Pominul ale zmínku o řádech Bratří z let 1609 a 1616, kdy již měla Jednota na Moravě své samostatné synody, své vlastní kněze a biskupy. Podařilo se mu tím přesvědčit Moravany, že i jako "církev v církvi" mohou zachovávat svou víru a své tradice. Tím docílil dvojího svého úspěchu: jako majitel panství zamezil zamýšlenému utvoření oddělené sekty, tím docílil pokoje v obci a zamezil třenicím mezi osadníky jiných vyznání; a za druhé zabránil tím rozkolu v berthelsdorfské luterské farnosti.

Jeho přesvědčivá řeč působila na posluchače hlubokým dojmem.Slib pokojného dalšího života při zachování víry otců povzbudil Moravany k ještě horlivější zbožnosti. Jen se podivovali, že jejich předkové byli dříve částí církve podobojí-reformované, a oni jsou nyní částí církve luterské. Ale přesto děkovali Bohu za milost obnovy své církve i v tomto stavu, že mohou žít v míru, pokoji a svobodě. Ústy svých starších prohlásili: "To jsme přece už na Moravě chtěli. My jsme si mysleli, že nám k tomu dopomůže veliký kurfiřt brandenburský, nebo jsme také chtěli jít do Lešna. Ale když to všechno nyní můžeme mít také zde v Ochranově, tak se nemusíme nejprve stát reformovanými, nebo nějakou jinou světskou moc tím obtěžovat!"

Hrabě Zinzendorf na toto období sám vzpomínal: "Okolnosti byly pro to vskutku příznivé, neboť bylo podstatné, že jsme byli filiálkou Berthelsdorfu, to nám dávalo právo všech filiálek a dávalo našemu shromažďování ne tak vzhled nějakého sektářství, nýbrž ráz schůzek příslušníků filiálky, právo u starosty obce číst v neděli Slovo Boží, když příslušníci filiálky nemají vlastního kostela. To byla velmi důležitá okolnost. Kdybych se byl dal pohnout k tomu, abych vystavěl pro ochranovské vlastní kostel, byli bychom se setkali s daleko většími obtížemi. A okolnost, že jsme filiálkou nám nikterak nezabraňovala jít dál tak, jak si lidé mysleli, a všecko, co jsme dělali, nutno připsat moudrosti Spasitele, která tu moravskou věc uvedla v chod." (Archivum U.F. Herrnhut)

V Ochranově nastalo uklidnění. Všichni děkovali Bohu za ochranu a slibovali si navzájem úctu a lásku, i respektování mezi denominacemi. V tomto všeobecném rozvlažení duší pozval všechny ochranovské usedlíky pastor Rothe z Berthelsdorfu, aby spečetili dílo usmíření a lásky tím, že přijdou hromadně do berthelsdorfského kostela a tam se jednomyslně spojí v oslavě svaté večeře Páně. Bratří přijali toto pozvání s radostí a s nimi všichni pocítili, že nadešla vrcholná chvíle pevné smlouvy oddanosti a lásky k Bohu. Proto den 13.srpna 1727 se stal od té doby památným dnem sjednocení Ochranova ve jménu lásky Kristovy a tento den se také dodnes připomíná jako den duchovního zrodu obnovené Jednoty bratrské. David Nitschmann III. v závěru toho dne prohlásil: "Děkujme Bohu, že jsme přišli do Ochranova místo do Lešna!...Vidíme v tom zvláštní Boží vedení." Deníkový zápis o těchto událostech končí slovy: "O dvanácté hodině šli jsme zase domů velmi vzrušeni. Tento, i následující dny ztrávili jsme v tichosti a radosti a učili jsme se vzájemně milovat."

Obnovit Jednotu bratrskou podle přání Moravanů však stále neodpovídalo představě hraběte M.L.Zinzendorfa. Obával se také, že Moravané, zejména ti ze Suchodola a fulneckého okolí svým houževnatým lpěním na bratrských tradicích vystaví jej jako majitele panství a odpovědného činitele možným důsledkům ze strany zemských úřadů a saských zákonů, i ze strany luterské církve, poněvadž podle zákona byli Moravané vlastně exulanti, poddanými jiného státu. Proto jako právník dal sepsat 28.srpna 1727 za účasti notáře a soudce t.zv. Notariatsinstrument, jejž napřed podepsali členové moravského bratrstva v Ochranově a pak také i on sám a berthelsdorfský farář luterské církve Rothe. V tomto spise bylo jasně řečeno, jaký je poměr Moravanů ke spoluobčanům z jiných částí světa, k zemské a místní vrchnosti i k luterské farnosti a faráři v Berthelsdorfu, jaký je jejich poměr k augsburskému vyznání a k jiným věřícím, jakým právem se dovolávají staré Jednoty bratrské a jaké byly jejich vztahy k ní, proč se navzájem oslovují jako "bratři a sestry". Tento spis byl notářsky ověřen a svědecky podepsán a na jeho základě bylo Moravanům prohlášeno, že budou v zemi nejen trpěni, ale jak ze strany panství, tak ze strany luterské církve i podporováni, pokud setrvají v nesektářském a pokojném způsobu svého vyznávání.

Zvláštním způsobem byli tito Bratří roku 1732 povoláni Duchem svatým nést radostné poselství o Boží lásce v Kristu Ježíši do celého světa. Jejich upřímná zbožnost a víra, že podle Písma jsou všichni lidé bez rozdílu barvy pleti a rasy Božími dětmi, viděla v tom Boží výzvu ke skutečnému činění, ke skutkům podle této víry. Náhodně se setkali s černochem z Karibské oblasti, který jako služebník svého bílého pána se dostal do Evropy a po seznámení s hrabětem Zinzendorfem byl poslán do Ochranova, uslyšel zde svědectví o tom, jak Bůh miloval svět a ve svém Synu všechny lidi, tedy i černé otroky. Zatoužil po tom, aby i jeho krajané, černí otroci na ostrově sv.Tomáše v Západoindickém souostroví uslyšeli tu osvobozující a radostnou zvěst, že i oni, černí otroci, jsou Božími dětmi a že i oni jsou předmětem Boží lásky. Moravané se ihned chopili této zvláštní Boží výzvy, jejich víra se ihned projevila skutkem. Vyslali na ostvrov sv.Tomáše své první misionáře. Po nich šli další a další nahradit ty, kteří tam umírali v nezvyklém podnebí. K misijní službě se hlásili i jiní, kteří slyšeli o životě Eskymáků v Grónsku. Také tam vyslali ochranovští bratří své misionáře a s nimi šel i Kristian David, aby tam nejen stavěd domy, ale hlavně aby kázal Slovo Boží. Tak začala bratrská misie, postupně šla do celého světa podle slov Písma: "připavujte cesty Páně, jděte, kažte, křtěte..." Bylo k tomu potřebí velikého nadšení, veliké obětavosti, ale nejvíc veliké, hluboké víry a věrnosti Božímu slovu. Bratští misionáři nešli dobývat cizí země, kolonie pro světské krále a panovníky, šli sloužit lidu těch zemí, těm nejubožejším z ubohých, poníženým otrokům a zaostalým národům. Velmi mnozí obětovali pro ně své životy v nezvyklých podmínkách horkých tropů nebo ledových plání, šli z lásky pomáhat nemocným, chudým, trpícím, stali se jejich učiteli, rádci a pomocníky. Stavěli pro ně školy, nemocnice, učili je obdělávat půdu k obživě i řemeslným pracem, šli, aby připravovali cestu všem lidem z labyrintu světa skrze ráj srdce - pro Krista a Jeho království.

Jednota bratrská, v zemi otců lidskou zlobou udupaná, z nepochopení Ježíšova náboženství lásky k bližnímu zničená, z vlasti vyhnaná, našla svůj nový život, své nové poslání, svou obnovenou podobu. Komenským vysněné a vytoužené otevření vrat na novou cestu Jednoty veliké zahrnující celý svět, začalo se naplňovat. Misie Jednoty bratrské daly základ k rozšíření nezištného bratrského "náboženství srdce", oné bratrské "theokracii lásky". V různých zemích světa jsou nyní sbory Bratří různých barev pleti, různých ras a národů jako děti jedné matky staré Jednoty bratrské. Z upřímné, hluboké zbožnosti Moravanů věrných starobratrské tradici, obohacené pietistickou zbožností Zinzendorfovou, vytrvalým poslušenstvím zvláštního Božího vedení Kristiana Davida, obnovilo se něco, co si nikdo předtím nemohl sám vymyslet. Co se tu v Ochranově stalo, nebylo dílo lidské, ale dílo Boží. Novým generacím bylo předáno trvalé pojítko jejich naplněným heslem:

"Zvítězil Beránek náš, následujme jej."

František Timotheus Petr

6.12.1900 - 31.3.1981

Při sborové slavnosti 1.října 2000 si železnobrodský sbor s vděčností připomínal svého bývalého kazatele F.T.Petra, neboť se blížilo datum 6.prosince, a to je den, kdy se před 100 lety bratr Petr narodil. Na jeho památku sbor vydal malý sborníček s životopisem F.T.Petra, fotografiemi a několika jeho kázáními, která vyšla tiskem v časopise Jednota bratrská v letech 1932 - 1968. Třebaže byla napsána před desetiletími a v jiném společenském kontextu, zůstávají aktuálními v povzbuzeních i výzvách.

Do Železného Brodu přišel jako vikář a potom správce sboru v roce 1932, v čase, kdy měl dvoutisícový sbor sedm let mladou krásnou a velikou sborovou budovu. Leč byla také neobyčejně zadlužena - čtvrtmilionovým dluhem - a dokonce hrozilo, že bude prodána v dražbě. Bratr Petr se ihned ujal se vší odpovědností i láskou sborové práce nejen v Železném Brodě, ale i v široké diaspoře v četných kazatelských stanicích. Na několika školách bylo vyučováno náboženství, sbor tehdy pečoval o duchovní výchovu asi 200 dětí. Nebylo v silách jediného kazatele zvládnout celou šíři povinností v tak velkém sboru. Proto si bratr Petr získal a vychovával řadu spolupracovníků. Velikou pomocnici mu dal Pán Bůh dal v jeho manželce Bohumile, se kterou uzavřel sňatek 2.7.1934. Pečovala o sborové prostory, starala se o četné hosty, časem byla varhanicí sboru a vedla pěvecký sbor.

Vedle náročné duchovní péče se musel bratr Petr starat o získávání finančních prostředků na splácení dluhu, aby se nenaplnila hrozba prodeje sborového domu. Byla však hospodářská krize, která citelně postihla místní sklářský průmysl! Ale Pán Bůh připravil i zde východisko. Značnou částku získal bratr Petr z měsíční přednáškové cesty po Švýcarsku. To bylo velké povzbuzení. Pak přišla pomoc v půjčce z Anglie. Rostla i obětavost členů sboru a přátel - za 12 let byl dluh splacen! V tomto zápase o existenci sborového domu mnozí získali ke své modlitebně až citový vztah.

Prostorný sál sborového domu byl ideální i pro celocírkevní akce. Např. v roce 1946 synod Jednoty bratrské v Železném Brodě vykonal v pamětní den založení Jednoty, 1.března, volbu prvního českého biskupa po 300 letech. Zvolil Václava Vančuru. Jeho biskupská konsekrace pak proběhla ve starobratrském Sboru v Mladé Boleslavi 20.7.1946. Tehdy byl bratr F.T.Petr členem Úzké rady - ve své funkci oslovil po konsekraci nového biskupa V.Vančuru a poděkoval mu srdečně za to, že přes svůj věk, u vědomí, že je to příkaz Boží, se nezdráhal, když na něj padla jednomyslná volba synodu a zodpovědný úřad přijal. Vyslovil přání, aby mu bylo dopřáno z milosti Boží ještě dlouho sloužit své církvi. Po poděkování K.Reichla zahraničním biskupům pak biskup Vančura a ordinoval na presbytery Jednoty bratrské Pavla Glose, Františka Tim.Petra a Karla Reichla.

Po válce odešla řada členů do pohraničí, osamostatnily se některé kazatelské stanice, sbor se početně zmenšil - a pak ještě církvi nepřátelský režim odlákal sboru mnoho členů. Sbor však žil dál velmi intenzivním životem, i životem kulturním, ve kterém se uplatnily varhany získané v roce 1953 a jimž propůjčil své jméno Dr.Albert Schweitzer.

Svému sboru sloužil v Božím povolání bratr Petr do roku 1972, kdy odešel po 40 leté službě na odpočinek.

Krátce před svým úmrtím 31.3.1981 František T.Petr napsal: I když všelijaké bědy patří k životu člověka, dá-li Bůh radostné a vděčné srdce, je život hezký. Pán Bůh mě nikdy nenechal bez pomoci a ochrany, a nebylo v mém životě a ni jednoho dne, v němž bych neměl Pánu Bohu zač děkovat.

A železnobrodští bratří a sestry (a asi nejen oni) i nyní děkují Pánu Ježíši Kristu za pastýře, kterého jim dal v bratru F.T.Petrovi.

Jiří Polma

Modlitební stráž 2001

Na tvých hradbách, Jeruzaléme, jsem ustanovil strážce; po celý den a po celou noc ať nikdy nejsou zticha. Vy, kteří připomínáte Hospodina, nedopřávejte si klidu! Izajáš 62,6

Tato slova prorocké knihy byla inspirací pro vznik modlitební stráže Jednoty bratrské v Ochranově 27.srpna 1727. Modlitby tu byly důležitým prvkem při sjednocení Kristových vyznavačů a ke společenství lásky mezi bratřími a sestrami, doposud rozdělenými zahleděností na sebe sama a na svůj způsob zbožnosti.

Také my dnes v naší nelehké situaci máme důvody volat k Hospodinu o pomoc, ochranu a požehnání, prosit Pána Ježíše Krista o milost pro částečku své církve a děkovat za milost již prokázanou, prosit o Ducha svatého, aby nám pomohl vyvarovat se zloby a pomstychtivosti, prosit o ovoce Ducha svatého, aby bylo zjevné ve společenství našich sborů. Máme mnoho důvodů k díkům za to, že i v protivenství smíme zakoušet Boží ochranu, pomoc, povzbuzování - tak jak nám to projevuje prostřednictvím bratří a sester především z Evropské kontinentální provincie a u nás především z Českobratrské církve evangelické.

Letošní modlitební stráž pro naše sbory je opět určena na dobu od 15. do 28.února.

Každý sbor obdržel program s rozpisem časových úseků modlitební stráže. Letos jsou určeny dvouhodinové vstupy, to znamená, že se četnost vstupů pro každý sbor zvýšila, počet hodin však zůstává obdobný jako vloni. Věřím, že se ve sborech najdou obětaví modlitebníci a přihlásí se ke "strážné" službě.

Pokud někdo z vás, milí čtenáři, nemá pravidelný fyzický kontakt s některým z našich devíti sborů, můžete se do modlitební stráže přihlásit i telefonicky a domluvit si určitý časový úsek .

Přeji vám požehnání modlitebního ztišení.

Jiří Polma