L A B Y R I N T   S V Ě T A   A    R Á J    S R D C E


Jiří Polma




Vznik

Nejpopulárnější spis Komenskéko v širokých vrstvách národa Labyrint světa a ráj srdce není plodem šťastné životní pohody, příznivé pro zrod literárního díla. Zrodil se naopak z utrpení, bolestí a strádání v těžké osobní i národní krizi. Ale bez toho zlého by nevznikl a nemohl by přinášet povzbuzení ještě mnoha dalším generacím podobně ohroženým a nemohl by tak plasticky ukázat na smysl života.

Když se z jara 1614 vracel mladý Jan Amos ze studií v cizině do vlasti, sebevědomý svými studijními a také prvními vědeckými úspěchy, k nimž náležely dvě tištěné latinské disputace, měl hlavu plnou smělých plánů a předsevzetí. Dílo typu Labyrintu mezi nimi nebylo. Jeho úsilí a mladické nadšení směřovalo k povznesení české vědy na světovou úroveň: velkolepý plán první české encyklopedie a slovníku.

Komenský však nebyl literátem odtrženým od světa a života, uzavřeným neprodyšně do své pracovny. Bělohorská pohroma a msta vítězů na čas přetrhly jeho vědeckou práci, aby psal útěšné spisy pro ty, kteří ve víru dění a protivenství ztráceli naději a víru. Asi v květnu 1621 s rodinou opustil Fulnek, střídal místa neznámých pobytů, koncem r. 1622 se objevil v Brandýse n.Orlicí. Už sám. Osiřelý. "Klénot po Pánu Bohu nejmilejší" - manželku a děti - mu strávil v tomtéž roce mor, v čase, kdy se sám musel skrývat na neznámém místě. Brandýsské ústraní pod záštitou Karla st.ze Žerotína nebylo sice bezstarostné, ale rozhodně ne tak nevlídné a drsné, jak o tom bájí pozdější legenda, která honí Komenského po nehostinných chatrčích, podzemních skrýších. Prožíval těžké osobní útrapy duševní, ale jinak tu byl jeho pobyt zcela legální, neboť jeho ochránce Karel nebyl ještě persekvován. Kdyby se Komenský skrýval v houštinách, nemusel by po vypovídacím mandátu 1625, který se teď týkal i Žerotína, hned odcházet. Do severovýchodních Čech před ochodem z vlasti do Lešna odchází proto, že mu Žerotín už nemůže legální pobyt dále zaručit.

Pro legální pobyt v Brandýse mluví výmluvně i jiná věc: a to je svatební smlouva s Dorotou Cyrillovou 3.9.1624, přesněji seznam svědků této smlouvy, jichž bylo více než 17, např.: urozený a statečný rytíř pan Matyáš Tymín Lavín z Ottenfeldu, Samuel Březina - spoluradní v městě Brandejse, urozený a statečný rytíř pan Václav Sudlička z Borovice a na Chotci - t.č. ouředník panství brandejského, Václav Jiří a Ladislav Adam Věžníkové z Věžník, Ondřej Dobrovodský - t.č. primátor města Brandejsa... Nelze přece na jedné straně hovořit o ukrývání před světem a hned opět dokazovat, že se Komenský ženil a v radním domě činil smlouvu za přítomnosti výrazných svědků.

Patrně Komenský bydlel v bratrském domě s 24 kolegy a snad učil také na brandýsské škole, která stála v blízkosti bratrského domu.

V Brandýse n.Orlicí vzniká Labyrint v čase nejistém, ale v čase, kdy Komenský neumí zahálet. Vzniká mezi dvěma díly Truchlivého pod vnějšími údery života. První část je velice skeptická, není však odrazem vnitřní skepse autora nebo jeho filozofického pesimismu. Z osobních životních zkušeností byly pro vznik Labyrintu rozhodující právě nedávné otřesné události: rozvrat mladého rodinného štěstí, ztráta majetku a knihovny (pro literárního pracovníka zlášť bolestná), ztroskotání životních plánů, rozvrácení milované Jednoty bratrské. Nemohlo být názornějšího příkladu pro marnost všeho lidského počínání, nežli tyto osobní a společenské krize, tragedie, katastrofy.

Podobně trpěli mnozí, tisíce podobných nešťastníků, takže se Komenský stává mluvčím velké části národa, mluvčím jeho utrpení.

Přesto však celé dílo mělo "povzbudit a v Bohu utěšit" - jak čteme ve věnování díla Karlu ze Žerotína. V přítomných nesnázích mělo udržovat náležitou povědomost pravé zacílenosti života.

Právě prožitá a prožívaná traumata připravila Komenského k tomu, aby využil i literární podněty k vyjádření svých myšlenek. Nejsilněji působila četba spisů jeho literárního oblíbence Jana Valentina Andreae, německého luterského teologa. Od něj přebírá a přetváří Komenský myšlenky a některé pasáže. Některé podněty mohl ovšem najít i u jiných předchůdců nebo současníků.

Osudy Labyrintu

Šťastnou náhodou se neztratil opis Labyrintu, opis, který poslal Komenský roku 1623 Karlu staršímu ze Žerotína. Není to rukopis Komenského, ale jím revidovaný s poznámkami. Býval součástí Žerotínské knihovny ve Vratislavi, přečkal válečné pohromy až do naší současnosti. V roce 1957 se vrátil "domů" do Československa jako dar polské vládyvýměnou za rukopis Koperníkův, který Komenský koupil na svých studiích. Nyní je Labyrint

uložen v Univerzitní knihovně v Praze.

První i druhé vydání (1631 a 1663) jsou rovněž zastoupena v českých knihovnách. Labyrint prakticky nikdy nezmizel z obzoru českých vzdělanců - ani v době pobělohorské. Pochvalně se o něm vyjádřil např. jezuita Bohuslav Balbín, ale neušel také zatracujícímu označení v Koniášových Klíčích, určených k vyhubení kacířské literatury.

Roku 1757 si Labyrint přetiskli v Berlíně čeští exulanti, roku 1782 vyšel mezi prvními spisy při uvolněné cenzuře josefinské tolerance.

U nás se dočkal už více než padesáti vydání (za 2.sv.války 7x), naposledy v r.1998.

Byl přeložen do více než desítky jazyků.

Labyrint světa

Protože je v celém díle dost motivů ze života Komenského, má se za to, že Poutník putující městem je Komenský sám na pouti životem. Přispívá k tomu i ten fakt, že Poutník měří vše poznávané očima víry, jak ji Komenský poznal a žil v Jednotě bratrské.

Jak se díváme na další dvě postavy Všezvěda a Mámení? Představují vnější svět, který ohrožuje jádro člověka? Vlastní střed lidské bytosti? Nebo jsou vnitřními vlastnostmi člověka?

V prvém případě by Labyrint líčil způsob života, vnější život, který by dovoloval zbavit se pokušení útěkem do izolace. Jsou-li však obě postavy vnitřními vlastnostmi člověka, pak jde v Labyrintu o autostylizaci nejen Poutníka, ale i Všezvěda i Mámení, jde o stylizaci vnitřního vývoje člověka. Člověk je sám sobě svůdcem a mámilem, musí bojovat s vlastním pokušením, s vlastním hříchem především a až pak s hříchem vnějšího světa. Jen tento výklad umožňuje nápravu, jak se o ni Komenský pokoušel (nejen v tomto spise).

Všezvěd je vykládán jako alegorie zvídavosti. Není to ovšem přesné, ve skutečnosti zosobňuje jen zvídavost obrácenou k vnějšímu světu, k tomu, co leží vně lidského já - a také zvědavost, těkavost, neukojenost a neukojitelnost mysli.

Zvídavost o podstatě věcí a bytí představuje Poutník sám. Proto Všezvěd neprovází Poutníka do ráje srdce.

Mámení je nejen ztělesnění zvyku (jak je uvedeno v úvodu ke spisu), ale také ztělesnění šalebnosti, nedokonalosti, ohraničenosti poznávacích schopností člověka. Nebezpečnějším průvodcem - vlastností je Mámení, které zrazuje vlastní já člověka - Poutníka. Poutník se s ním také dostává do střetnutí a hádek častěji než s Všezvědem, který více méně jen určuje trasu, směr výzkumných cest.

Vyprosiv si u starce Osudu, aby si mohl nejprve prohlédnout všechna povolání světa a pak si některé vybrat, vychází Poutník do ulic světa. Silně se tu ozývá renesanční touha po plném poznání světa. Ovšem renesance smylově rozpoutaná a rozumově odbojná se tu v Komenského díle neobjevuje - až dokonale tu triumfuje bratrská zbožnost. Ve světě Poutník poznává šalebné nabídky, ale i pravdivou bídu a ubohost všeho. Nahlédá do manželství, prohlíží řemesla, seznamuje se s učeností mezi filozofy, alchymisty, v bratrstvu Růžového kříže, v medicině, v právnictví.

Zdá se tu, že Komenský považoval vědu za pouhou marnost - ale to je dáno tím, že její současný stav neodpovídal jeho představám - Komenský toužil po shrnutí všech vědních oborů v jeden ucelený systém místo toho viděl jen nesnášenlivost a řevnivost. Že neopomenul tvrdě kritizovat duchovní stav, je dáno tím, že podle bratrského požadavku kladl důraz ne tak na vědění o Bohu, jako na projev živé víry, kterou provázejí dobré skutky (to je starobra-

trské: víra skrze lásku dělající).

Putování světem pokračuje, aby Poutník shlédl stav vrchnosti (je to vzpomínka na porážku Fridricha Falckého, jehož byl Komenský přívržencem), odsuzuje vojenský život, prohlíží hrad Fortůny - Štěstí, seznamuje se s bohatsvím světa, rozkoší a slávou.

Odhaluje zlořády všech společenských stavů, tak jak je kdysi odhalovali husitští kazatelé a stejně důrazně je odmítá, i když nemá meče a palcáty, aby proti nim bojoval. Necítí se být nástrojem Božího hněvu, mečem jeho spravedlnosti, jako kdysi předkové. Svůj úkol vidí v přemáhání vnitřního nepřítele v sobě i ve společnosti.

Ani na hradě Moudrosti nenalezá Poutník zalíbení a klid, když vidí, že i nejmoudřejší Šalomoun, rozeznávající marnost světa, dokonce klesl, přelstěn a oklamán Rozkoší, do stavu nábožníků.

Zoufalý nad stavem světa si Potník žádá smrti. Před ní teprve ustává mámení a přetvářka, v nejistotě života poznává člověk pravou cenu života. Zbavuje se všeho, co ztělesňují oba jeho průvodci.

"Poutník ze světa utéci chce", oznamuje 36.kapitola.


Ráj srdce

37.kapitola je nadepsána: "Poutník domů trefil". Jaký zvrat! Jaký obrat v životě člověka dovede přivodit blízkost Krista a jeho oslovení! Zde pro mnohého čtenáře jakoby kniha končila. Nepochopením křesťanské zvěsti je řazen Ráj srdce na místo podružné až zbytečné. Z pozice ateisty je to snad pochopitelné, ale křesťan by neměl přehlédnout, že cesta Poutníka nekončí.

Východisko křesťanského života - ne jeho cíl - je setkání s Kristem, který se stává průvodcem lidského života na cestě služby bližnímu a světu, k poznání smyslu života a Božího království. Často se říkávalo, že křesťanský způsob je utéci od problémů do ústraní a starat se jen o svou dušičku. Že i Komenský na tomto místě svádí člověka od aktivity k pasivitě. Ten posudek je však výsledek dobře nasazených brýlí mámení.

Jsou období v životě církve i jednotlivců, kdy pod tlakem vnějších událostí či vnitřního stavu je nutno uchýlit se do ústraní a prožívat tu niterné spojení s Bohem. Má však smysl jen potud, pokud je dočasné, pokud je to čas sbírání sil k další práci. Pokud je to čas upokojení a sebekázně. Naprosté odpoutání se od světa není správné. Sám Pán Ježíš se nedistancoval od zkaženého světa, ale do té zkaženosti a marnosti přišel, aby tu založil Boží království. A své učedníky do světa posílá se zvěstí evangelia, ač ví, jak je svět bude mít proto v nenávisti. Nejde však o splynutí se větem, o přizpůsobování duchovních snah mocným nárazům a trvalému tlaku nenáboženského prostředí.

Komenskému svět byl a stále zůstával bludištěm, ve kterém se křesťan necítí doma. Velmi kriticky jej soudil. Jeho pravý domov byl v ústraní srdce, mohl říci s apoštolem: "My své pravé občanství máme v nebi" (Filip. 3,2O). Ale to pro něho neznamenalo útěk ze světa, Nýbrž stálý zápas o nový svět, který by byl proniknut Božím duchem.Přivlastnil si Ježíšovo slovo: Nežádám, abys je vzal ze svtěta, ale abys je uchoval od zlého" (Jan 17,15). Je větší hrdinství víry zůstat v živém styku s okolím, byť nepřátelským, než uniknout do závětří samoty. Po celý další život hledal Komenský východiska z labyrintů ne v úniku ze světa, nýbrž v jeho nápravě.

To může být patrné z toho, co Komenský myslí pojmem svět i v Labyrintu. V Divadle veškerenstva říká:"svět a všecko, což v něm, krásné jest." Za několik let píše Výhost světu a v něm: "Pojď sem na světlo mrzutá potvoro, zpotvořený světe, ať tě jak krásný jsi, spatříme." Ostrý protiklad. Ve skutečnosti není však tak příkrý. V Divadle mu svět splývá s celým vesmírným universem, je v něm harmonie, účelnost, je oslavou Boží stvořitelské moudrosti. Ale v útěšných spisech (i v Labyrintu) je obsah slova svět specifikován v sociálním smyslu jako svět lidí. Tady není otázka, jak je uspořádán svět, příroda, kosmos, ale jak vést svůj život a život společnosti. Mezi dvojím pojetím světa je napětí.Mezi řádem daným Bohem, který je dobrý, účelný, a mezi neřádstvem lidským, které znehodnocuje Boží řády a staví se proti Boží vůli. A toto napětí je zdrojem pozdějších všenápravných snah Komenského, odrazem toho, že už Poutník v Labyrintu světa a ráji srdce nastálo neutíká ze světa, že přijímá Kristem očištěn, vyučen další úkoly ve světě, které nebudou lehké. "Půjdu, kam poručíš, činiti budu, co rozkážeš. Duch tvůj dobrý spravůj mne jen a veď mezi osídly světa jako po rovné zemi, a milosrdenství tvé provázej mne po cestách mých a proveď skrze tyto, ach, tesklivé temnosti světa až k věčnému světlu. Amen i amen." Neznamená to,že už nepřijdou těžkosti, zlá pokušení a boje víry, že se nebude vracet do ráje srdce, aby znovu a znovu vycházel k aktivní službě ve světě.

"Třetí" část Labyrintu

Je-li uměle Labyrint světa ráj srdce dělen na dvě samostatné části (jedna bez druhé nemá smysl), pak mám chuť dodat, že právě pro ten aktivní návrat Poutníka do služby světu existuje i část třetí - a to jsou jednak další útěšné spisy, ale i všenápravné (a tedy i pedagogické) a celý další život Komenského.

Tím se stavím znovu proti domněnce, že Labyrint pobízí k pasivitě a že je tudíž netypickým dílem Komenského, když z jiných spisů, hlavně vědeckých, je vyzdvihována vroucí naděje, ba jistota v možnost nápravy aktivitou. Že v Labyrintu je prý Komenský pesimista, kdežto v ostatních dílech optimista. Naopak vidím v Labyrintu základí dílo Komenského, z něhož čerpá posilu pro obtíže života i další a další podněty pro věškerou práci a nové idee pro opravení lidských zlořádů v Boží řád. Vidím v něm i klíč k pochopení díla Komenského.

Téma Labyrintu okouzlovalo Komenského samotného, vracel se k němu vždy s tvůrčím gestem, ale také obměnou dílčích témat v jiných spisech. Bylo by záhodno podrobně porovnat, když ne všechny spisy, tedy alespoň t.zv. útěšné s Labyrintem. Myšlenky Labyrintu totiž předcházejí už v ranějších spisech, stejně jako pokračují v následných. Ještě to bych naznačil stručnou charakteristikou některých spisů.

1622, Přemyšlování o dokonalosti křesťanské

Žádoucí dokonalost přichází v odvrácení se od hynoucích věcí k plné lásce k Bohu, k povolné oddanosti jeho vůli a v ustavičném přemýšlení o něm. Odtud čerpá křesťan pravou útěchu.

1622, Nedobytedlný hrad jméno Hospodinovo, k němuž kdo se koli v svých jakýchkoli souženích a nebezpečenstvích utíká, přichráněn a zachován bývá

Marné je hledání bezpečí kdekoli mimo Boha. Útočiště a ochranu dává Bůh jen tomu, kdo ho celým srdcem miluje, na něm všechno sobě zakládá, jemu se vždy modlí a jemu k vůli všechno činí nebo nechává. Hrad neznamená vždy záchranu od protivenství - to má však od Boha vždy určený smysl a cíl.

1622-1624, Truchlivý I - II

Raněná duše se pře s Rozumem a Vírou, až je posléze odzbrojena, pokořena, ale i zachráněna hlasem Spasitele. Sám, Kristus vysvětlí tajemství kříže a užitek těžkého utrpení před Boží tváří

- duše nabývá plného klidu a radosti. Bůh jedná správně, je třeba podřídit se mu.

1633, Centrum securitatis - Hlubina bezpečnosti

Jaroslav Vlček v Dějinách české literatury tento spis nazývá "pouhou obměnou" ráje srdce. Bůh je kořen, z něhož vyrůstá všechna podstata života. Bůh je kruh, jehož střed je všude a obvod nikde. Ve středu je člověku nejbezpečněji, protože zde ustává všechem pohyb a neklid. Čím však dále od středu k obvodu, tím rychleji se kolo točí a člověk je zmatenější.

1633, Renuntiatio mundi - Výhost světu

Navazuje na Hlubinu bezpečnosti a dává velmi silný výraz odvratu od světa. Je zakončen vroucím pohledem ke Kristu, na nějž vytrvale Komenský očekával: "Přijdiž, Pane Ježíši, a neprodlévej! povstaň, abys soudil zemi!"

1668, Unum necessarium - Jedno potřebné

Komenský účtuje se snahami celého života. Nevzdává se naděje, že svět jednou vyjde z labyrintů nekonečných omylů v poznání, ne- konečné únavy ve snažení a opětovného zklamání v tužbách. Je třeba usednout u nohou Kristových a odlišit jeho jedno potřebné od matoucího množství zbytečných zájmů a věcí. Je třeba vrátit se od množství knih k Písmu, od množství učitelů a vůdců ke Kristu, z neklidu politického života k prostému přikázání lásky k bližnímu.

Komenský uznává o Ráji srdce, že prohlédání radostného způsobu Bohu oddaných srdcí vypsal více in idea, poněvadž se to u všech vyvolených Božích zřídka spojeno nachází. Nedělal si iluze o člověku, že bude naprosto dokonalým před Bohem, ale každý člověk by měl usilovat, aby byl k dokonalosti se nesoucí.

Komenský nás odvolává od milování světa k milování Boha, jehož měl vnitřní jistotu.

Použitá literatura:

J.A.Komenský: Labyrint světa a ráj srdce, Odeon Praha 1984

Vladimír Porš: Brandýs n.Orlicí - stručné dějiny města,

Městský národní výbor v Brandýse n.O., 1977

Antonín Kostlán: K negaci světa v raných dílech J.A.Komenského,

SCetH XV,č.29, 1985, str. 149-155

Jan Lehár: Poutník, Všezvěd a Mámení, SCetH IV,č.7, 1974, str.

55-63

Lubomír Nový: Dialektika vnějšího a vnitřního Labyrintu světa,

SCetH XIII,č.26, 1983, str.95-97

SCetH = Studia comeniana et historica,

časopis Muzea J.A.Komenského v Uherském Brodě




Buď v světě, pokud tě tam nechávám, poutníkem, podruhem, příchozím a hostem: u mne pak zde domácím mým, právo nebešťanství tobě se dává. A protož zde obcování své míti hleď! A měj mysl ke mně co nejvýš vždy zdviženou, k bližním co nejníž skloněnou. Zemských věcí, dokud tam jsi, užívej, v nebeských se kochej. Buď povolný mně, odporný a odbojný světu a tělu. Ostříhej vnitř tobě ode mne udělené moudrosti, zevnitř tobě ode mne poručené sprostnosti. Měj hlásné srdce, tichý jazyk. K čitedlnosti bíd bližních buď outlý, k snášení vlastních křivd otrlý. Duší služ mně samému, tělem, komu můžeš aneb musíš. Coť poroučím, čiň, co na tě vzkládám, nes. K světu buď neochotný, ke mně vždycky se vinoucí. V světě buď tělem, ve mně srdcem. Tak budeš-li činiti,blažený jsi a dobře bude tobě. Odejdiž již, milý můj, a stůj v losu svém až do skonání svého, užívaje potěšení, k němuž jsem tě přivedl, s radostí.