Amedeo Molnár
Přednáška ve sboru Jednoty bratrské v Praze 17.4.1975
(přepsáno z magnetofonového záznamu)
O Jednotě bratrské je značná literatura a myslím, že není třeba jít do podrobností. Z posledních knížek, které JB v celkovém jejím vývoji představují, je možno jmenovat Říčanovy Dějiny Jednoty bratrské, které vydal Kalich v jubilejním roce Jednoty 1957. Je to práce, která pěkně shrnuje dosavadní bádání a prohlubuje je zejména v jednom ohledu, že představuje JB jako útvar,pospolitost,hnutí, které se odvážilo ztvárnit všední den křesťanův do největších podrobností. K tomu je potřeba velké odvahy, protože je to počin neobyčejně riskantní, nemá-li to deformovat to, co křesťanství nese. Říčan sleduje právě tento zřetelvytváření života, životních řádů, životního étosu velmi podrobně a objevně. Tedy tuto knihu možno doporučit.
Víte, že náš veliký historik František Palacký viděl v JB nejkrásnější plod, jak on říká, v křesťanství vůbec a zvláště potom českého reformačního snažení. Ta slova Palackého se často citovávala od dob našeho prvního osvobození, ovšem snad s trochou lehkomyslnosti nebo takové optimistické eufórie, která nebývala provázena dostatečným úsilím zeptat se: co to je, tento plod?, nebo: v jakém smyslu je Jednota ten nejkrásnější plod na stromu české reformace? Palackého pokyn totiž (myslí-li se správně, a také na základě nejnovějších výzkumů) nás vede k poznání, že JB je skutečně nemyslitelná bez toho, co předcházelo, je nemyslitelná bez hnutí husitského. Je opravdu důsledným dovětkem velké revoluce husitské a dosavadního vývoje tohoto hnutí revolučního.
Jednota bratrská tedy nevzniká náhodně nebo tak prostě a idylicky, jak to tradičně chápeme. Tradiční obraz je asi tento: Na týnské kazatelně káže Mistr Jan Rokycana, pod jeho kazatelnou se shromažďují hloučky zbožných lidí, mezi nimi Řehoř. Řehoř se chytne té etické stránky Rokycanových kázání a domýšlí je odvážněji nežli Mistr Rokycana sám, to ho vypudí jaksi ven - až do Kunvaldu - a tam vznikne hnutí, jakoby výron té rytířské statečné odvahy jednotlivce, jímž by byl Řehoř pražský (nebo Krajčí, jak se mu říká).
Tak idylické to nebylo, bylo to složitější a ústrojněji celý tento pohyb navazoval na to, co bylo předtím. A předtím byla revoluce, předtím bylo husitství, které se rozešlo ve dva mohutné směry mezi sebou v napětí a někdy antagonistickém - husitství pražské a Tábor.
Tábor, jak víme, padl jakožto mocenská
síla u Lipan 1434. Ale toto datum konce května 34.roku, v němž je poražena,
jak se říká, politická demokracie česká, tento pád ještě neznamená likvidaci
táborské církve. A ta táborská církev žije dál, žije ve všech těch městech
táborského svazu, kterých je rozeseto po Čechách i Moravě dost. Žije dál
přes nepřízeň a persekuci, kterou pravicové husitství, nazveme-li
Tábor levicovým husitstvím, po roce 34 provádí, žije dál přes ten persekuční
šroub, který se utahuje víc a víc. Tím velkým pronásledovatelem husitské
levice není nikdo jiný nežli
husitský král Jiří z Poděbrad, který 1452
dolikvidovává už poražený Tábor a který
neváhá ve spojení s Rokycanou likvidovat i táborskou církev. To se spojeným
silám těchto dvou jinak vynikajících reprezentantů husitského národa podaří,
takže táborská církev teď žije rozptýlena, roztříštěna, ba dokonce se musí
uchylovat za hranice země a žije ve své německé větvi v německých oblastech.
Takový je tedy obraz husitství. (Víme, že každá revoluce požírá své vlastní
syny, ani husitská revoluce v tom není výjimkou.)
Z toho neobyčejného kadlubu a revolučního procesu vychází husitský střed a pravice, která se ujímá vlády - Poděbradský, Rokycana a celý tento typ utrakvismu. A pak je tu roztříštěná levice, sporadické ostrůvky táborské církve dožívající už pomalu v klandestinitě, v podzemí, skupinky - Klatovští, Chelčičtí, Žatečtí, Lounští - všechny skupiny někdejšího mocného svazu. A pak jsou tu valdenští školení táborského (v koleji v Žatci a na Táboře) v německých zemích, kteří žijí kolem Berlína nebo i v rakouských zemích, velmi organizovaní, proorganizovaní, a pracují na kazatelské propagandě v německých zemích. Toto roztříštění levice, upevnění pravice za cenu velkých kompromisů, s pokusy o narovnání s papežskou kůrií atd., způsobuje, že sama husitská církev má vnitřně sílu problémů, které navenek sice nevystupují, ale které se projeví, kdykoliv se sejde husitská konzistoř, t.zv. dolní, a kdykoliv traktuje své církevní problémy.
A kde že se schází husitská konzistoř?
Ne jen na Starém městě, ale často se konají zasedání husitské konzistoře
ve Slovanském klášteře pražském, tehdejšího založení Karlova. A tam v tom
klášteře se diskutují problémy utrakvismu. Jsou nesmírné. Tedy teologická
nedůslednost husitského středu, pravice, vede k bezvýchodným situacím:
kde brát kněze, když jsme neskoncovali
s apoštolskou sukcesí? Čili ta církev nemůže stát na vlastních nohou, ona
potřebuje kněze v Římě svěcené
nebo od římských biskupů posvěcené. To
je problém bezvýchodnosti Rokycanského konceptu. Rokycana chce být arcibiskup,
ale vpodstatě jím není, protože k podstatě jeho myšlenky arcibiskupské
patří schválení z Říma - a to nepřichází. To je tedy církev, která nedomyslela
svou reformaci. Tyto problémy se traktují ve Slovanském klášteře.
Tam jsou hlavy moudré. Nejschopnější inteligence
husitská, odstavená nástupem poděbradské vlády, dožívá svá léta polozlikvidovaná
veSlovanském klášteře. Tam máte Petra Payna, velkého teologa anglického,
který dal celý svůj život, schopnosti, zdatnost do služeb husitské revoluce,
ale teď se nemůže uplatnit, dožívá v klášteře. On, který osnoval velkolepý
ekumenický koncept husitské církve celoevropské. Teď pohořelý s tímto svým
plánem, užívá jej přece jenom v klášteře Slovan-
ském. V témž klášteře, v němž je hospodářským
správcem
a takovým organizátorem vnějších záležitostí Řehoř. Svědek těch vnitřních
krizí, té neujasněnosti, Řehoř, který si také musí uvědomit právě ve Slovanském
klášteře jako nikde jinde, kde má jaksi jako na dlani tu problematiku,
polovičatost husitské církve. Tam se
také musí setkat a musí si uvědomit, že v husitství není jenom Rokycana,
jistě velká figura, vzrostlá ovšem do oficiálnosti tak strašlivé, že jeho
teologická lepší stránka je tou oficiálností jaksi přidušena. Uvědomí si,
že není jenom Rokycana, že tu je vedle
něho v témže roce zvolený druhý biskup husitský - Martin Lupáč. Ale že
právě tento Lupáč je poděbradskou vládou odstaven na vedlejší kolej, takže
živoří po venkovských městech. Ačkoli zvolen 1435 stejně jako Rokycana,
nemůže se uplatnit, je příliš radikální. Trvá na základních čtyřech článcích
pražských, trvá na chebském soudci, trvá na svrchovanosti autority Písem
nad vší tradicí. Je tedy odstaven, neboť brání smíření, jak se někdy říkalo
inkorporaci církve české do obecného
křesťanstva. Je to ten Lupáč, který se neváhá dát do literárního zápasu
s velkým filozofem, ale také velkým papežencem, Mikulášem Kusánským. Je
to týž Lupáč,který se kdysi zasadil o to, aby Jiří z Poděbrad byl zvolen
na český trůn, ale který končí své
dny strašlivým prokletím, voláním k Hospodinu: "Pán Bůh rač zhubit toho
krále Jiřího i celou jeho rodinu!"
Na tom Lupáčovi vidíte, jakým vývojem prošli tito husitští radikálové, kteří očekávali od mladého Poděbrada ochranu revoluce a kteří jsou vývojem jeho politiky hluboce zklamáni, úplně zahnáni do opozice.
Týž Lupáč se také stýká s Řehořem a prvním Bratřím bude radit: Chcete-li dělat reformaci, zůstat věrni reformaci, nemůžete jít cestou Prahy. Musíte se oddělit, t.zn. skoncovat s apoštolskou sukcesí, tedy s domnělou představou, že je církev závislá na mechanické posloupnosti biskupského svěcení. S tím musíte skoncovat! Jak jinak, než jak to udělali už 142O Táboři revoluční volbou vlastního seniora Mikuláše z Pelhřimova.
To všechno je problematika, kterou vidí
zakladatel Jednoty Řehoř na Slovanech v Praze. A první jeho činnost ho
vede docela zákonitě k tomu, vyjít z Prahy a ponavštívit ty roztříštěné
skupiny někdejší táborské církve. Proto ho vidíme, první prameny nám ho
tak líčí, jako takovou živou spojku, jako muže, který se snaží ty Klatovské
a některé moravské a Chelčické a jiné bratry pospojit, zaručit jejich vzájemný
dotyk a potom z nich vytvořit jednotnou novou pospolitost. Ještě neříká
"církev", vpodstatě nikdy nechtěl zakládat
církev, také vzniká Jednota bratrská.
Neboť církev je pro něho jedna jediná všesvětová i ekumenická principiálně.
Ale ona se jaksi realizuje v dílčích oblastech lidskými jednotami, které
se sdružují ve jménu téže víry,
lásky, naděje.
Takhle vzniká Jednota bratrská. Ne z nějakého svévolného rozhodnutí, nýbrž z velikého zklamání vlastně nad zmarem husitské reformace a ze snahy prodloužit táborský odkaz, odmocněný o složku, v níž ovšem i Tábor z hlediska těchto bratří zklamal a v níž se dal oklamat. Odmocněný o složku násilí. Od naivního optimismu, že křesťan je tu na světě od toho, aby svět organizoval a pořádal. Toto Bratří odmítají. To je kritický hlas velkého táborského myslitele, který reprezentuje raný Tábor - Chelčický.
Reprezentuje raný Tábor, dříve než se dal cestou organizace společnosti násilím. Chelčický je Táborita před vystoupením Tábora na politické kolbiště. V tomto smyslu Jednota navazuje na tento raný Tábor, pokládaje ten program obrany víry mečem za omyl, který se ostatně ani historicky nevyplatil. Domnívají se první Bratří. Takhle vzniká Jednota bratrská a první její generace celá je, myslím, vysvětlitelná z tohoto hlediska.
Naše historické knížky se staly, možná,
(prosím, to je můj názor, který nemusíte přijímat) obětí iluze, nekritického
čtení pramenů. Je pravda, že o první generaci nám vypravují prameny jedinečné,
ale jednostranné. Jsou to dopisy Bratří psané Rokycanovi. A teď - historikové
mají v podstatě jen tohle v ruce,a
z toho právem rekonstruují realitu. Ovšem každý pramen této povahy je historik
povinnen podrobit kritice.A první otázka, kterou pramenům musí položit,
je
tendence pramenů. Mu-
sí nejdříve vědět, jaké tendenci pramen
slouží, a tu tendenci umět potom odečíst
při interpretaci a dobrat se reality. Řehořovy dopisy a jiné Rokycanovi
jsou obranné dopisy, a tedy výsostně tendenční. Mají zdravou tendenci,
chcete-li, ale jsou určeny Rokycanovi, velkému prelátovi, arcibiskupovi
pražskému, plnou dobu pravé ruce politiky Jiřího z Poděbrad,, muži mocnému,
vlivnému, na jehož pokyn bylo možno po Čechách a Moravě rozpoutat inkviziční
procesy a nebo je zastavit. Psát
takovému velikému pánu, i když laskavé
dopisy, znamená si nutně dát jaksi
vnitřní cenzuru - to si historikové dost nepřipouštěli a brali všechno
za hotovou věc a když tam Bratří říkali: ty jsi nás vlastně navedl k pravdě
- tak historikové z toho vysoudili: vlastním ideovým zakladatelem Jednoty
je Rokycana. Jistě nemohli Rokycanovi
psát, že jim vlastně Lupáč dal ty nápady a že vlastně sdružují bývalé Tábory,
když právě Táboři byli pronásledováni, když na Tábory měla politika Jiřího
z Poděbrad tak spadeno, že organizoval likvidaci jejich kněží, jejich
umořování v žaláři způsobem zcela nevybíravým. Tedy, my musíme vidět tu
tendenci a jestliže ji vidíme, pak pochopíme, že je to jen úzký výsek z
reality vzniku Jednoty a že ta složka táborská hrála roli
mnohem větší. Však stopy toho jsou, kdo
chce tak vidět, nakonec i v těchto
dopisech. Ten odkaz na Lupáče i jiné je tam obsažen.
Jednota bratrská je tedy prodloužením táborské církve - nikoli politické strany, to rozlišujme. Žižka není celý Tábor, Žižka je Tábor- válečná skupina a politická strana. Ale Žižka se dostane do konfliktu s táborskou církví. Nuže, tato církev nalézá poslední prodloužení v Jednotě bratrské.
Jednota to retušovala ve svých vlastních
pramenech, protože to byl důvod jejího pronásledování. Přesto ji Jiřík
pronásleduje velmi krutě. A teprve druhá bratrská generace se přiznává
k tomuto podnětu vzniku Jednoty. Teprve Lukáš Pražský bude velkolepě rehabilitovat
táborskou teologii proti Rokycanovi. A celá tradice táborská ožije v Jednotě
dalších let. Táborskou hymnu bychom
dnes neznali, kdyby ji nezachovala bratrská tradice. Kdož jste Boží bojovníci
- zrovna jen tam, v této
pacifistické církvi se zachovala tradice
Tábora. Ovšemže Bratří vždycky z ohledu na veřejnost se snažili tento moment
tlumit a bylo třeba, aby jim to občas
připomínali cizinci.
První generace bratrská je tedy generace Bratra Řehoře, čistého rytířského zjevu (podle mého soudu je to rytířský synek), který sdruží tuto Jednotu a odvede ji do ústraní.
To je koncept Chelčického, koncept na dlouho
historicky nerealizovatelný, protože měl jeden takový nereálný háček. Víte,
Chelčický jak byl hluboký myslitel, jednu věc nepochopil: že v historickém
vývoji budoucnost patří městům. Chelčický o městě neřekne dobrého slova.
Město pronikavým způsobem kritizuje, zná všechny jeho záhyby krutosti,
sociální nerovnosti, která ve městech má své ostré kontrasty, je to Kainovo
založení. Nemá o městě dobrého slova v době, kdy už je město
vlastně dávno hybnou silou společenského
pokroku, vývoje vůbec.
První Bratří v této věci uvěřili Chelčickému a domnívali se, že mohou Krista věrně následovat vlastně jen na venkovském ústraní. A tak jsou po venkovech, v Kunvaldu a jinde, a tam chtějí žít křesťansky. Městům se vyhýbají.
Nejenže je to teologicky těžko zdůvodnitelné, poněvadž Písmo v tomto smyslu se nerozhoduje pro venkov proti městům, podstata hříchu není jaksi geograficky ohraničena, roste z pýchy. Tady je jakási teologická chyba, kterou druhá bratrská generace poznala, ale k tomu třeba jakýchsi neteologických faktorů obecného vývoje. Hospodářských faktorů.
První bratrská generace chtěla s velkou upřímností realizovat Chelčického ideál venkovského ústranného života, jakoby tam v přírodě, v lesích a na polích mohl ožít jakýsi nový pozemský ráj. Ale čistě hospodářsky, při přechodu z první do druhé generace, se tento ideál ukázal neschůdným.
1. Vylučoval Jednotu z celkového pohybu českého národa. Znemožňoval, aby evangelium bylo zvěstováno tam, kam se právě nejlepší síly národa napřely - a to byla města a stále víc to budou města
2. Nebylo lze všem Bratřím se natrvalo na venkově uživit. A tak v 9O.letech prochází Jednota velkou krizí víry, ale i své hospodářské existence. Jak se uživit na tom holém venkově? Vždyť mezi Bratřími byli také řemeslníci, kteří pracovali po těch venkovech, ale neměli tam komu své výrobky prodávat. A jeden bratr vznesl stížnost na Úzkou radu bratrskou (to byl ten orgán, který vedl bratrské společenství): Co mám dělat? Já mydlář Filip. Vyrábím těch pár kousků mýdla, co rozprodám těm sedláčkům, to mě neuživí. Nebudu to přece dávat kravám. "Nechtí krávy mýdla jísti."
Problém hospodářské povahy, ale zároveň
i víry. Je ústranný život, je vyloučení z pospolitosti světa hříšného,
sám o sobě záslužný před Bohem? Je vlastně mnišský typ života řešení, je
to to pravé pro prezenci křesťanovu ve světě? Tedy hospodářský tlak a problém
nejhlubší, teologický: je vůbec můj životní styl,
sebezbožnější, sebeupřímnější, je před Bohem záslužný? Mohu vůbec na své
etice, jakkoli vznešené, založit své spasení? - Jaksi problém ospravedlnění
z víry, položený trochu jinak než pak u Luthera, ale je to tentýž problém.
Řeší ho druhá bratrská generace. Bratr
Lukáš Pražský, 9O.léta, a Vavřinec Krasonický. - Zajímavý problém pro historika:
Ten problém není s to řešit první bratrská generace nebo odchovanci první
bratrské generace sami. Musí přijít jakoby pomoc svým způsobem zvenčí.
Teprve druhá generace v čele s lidmi,
kteří byli odchováni jinde než v této Jednotě, ale byli jí získáni, teprve
tato generace najde řešení. Bratr Lukáš je odchovanec pražské univerzity.
Nenarodil se v Jednotě. Vůbec, narodit se v některé církvi
není teologicky lepší. Konvertita je vždycky nějak přesvědčenější než ten,
kdo to má z rodičovské péče.. Tedy ti konvertité se osvědčí jako daleko
bystřejší v hotovosti, z hlubin víry, a ne jaksi přizpůsobivostí řešit
problém.
Lukáš je pěkná ukázka vůbec situace křesťanství
v Čechách na konci 15. století. Odchovanec pražské univerzity, kde studuje
se svým přítelem, také bystrou hlavou, Vavřincem Krasonickým. Tuším, že
někdy 1473 končí svá studia Lukáš Pražský bakalářskou hodností. V tu chvíli
je to muž hledající pravdu. A jako takový je nespokojený s tím, co vidí
v nedořešeném eklesiologickém, církevním, problému husitského utrakvismu.
Utrakvismus je v krizi. Také proto, že nemá teologickou fakultu. Nejbystřejší
hlavy utrakvismu jsou vlastně laičtí
intelektuálové. A to tak vynikající jako Viktorín Kornel ze Všehrd, Konáč..
A zrovna tito nejbystřejší lidé, kteří hledají nové řešení v návratu k
pramenům, mají blízko k Lukášovi, Vavřincovi a jaksi pošilhávají po té
Jednotě, která měla ve venkovském ústraní
odvahu zanedbat apoštolskou sukcesi, mechanickou posloupnost s římskou
církví. Lukáš tuto přitažlivost Jednoty pro husitského intelektuála domýšlí
do důsledku a do Jednoty
vstoupí. Do deseti let se pak stane v
Jednotě mužem, který vyřeší, na ten
čas uspokojivě, její krizi. 1495 a v dalších letech odpovídá: ústranný
život zásluhy žádné nečiní. Není to záslužné utéci před problémy. Není
důvod nejít do měst. Jestli však chceme v oddanosti víry jít i tam, zkusme
to. Tedy problém mydláře Filipa: "nechtí krávy mýdla jísti" bude vyřešen,
neboť ve městě se mýdlo prodávat dá. Tam může Jednota i po této stránce
žít a teď tam může vydat svědectví.
Toto rozhodnutí z konce 15.století přivede
Jednotu do měst. Udělá z Jednoty kulturně
to, co pak v českém národě 16.století znamená. Nebylo by toho, kbyby byla
zůstala na venkově kde by nutně ne zahynula, ale byla by jaksi schoulena
ve svém křesťanství. To byl dějinný moment, který přivádí Jednotu do měst,
a ne do měst bezvýznamných. Nejprve
v Čechách Mladá Boleslav, Litomyšl, později to bude Morava. Druhá generace
s Bratrem Lukášem v čele dá Jednotě také myšlenkouvou kon-
stans.
Tedy naše představa, že JB je jaksi sdružení
prostých Bratří a lidiček, je pravdivá jen částečně. Zvláště nesprávná
je představa, že Bratří neměli smysl pro jasné a třeba i složité myšlení.
Lukáš, Krasonický zavedli do Jednoty teologickou soustavu velmi důmyslnou,
formálně scholastickou, s velmi přesným pro náš
vkus scholastickým myšlením, kde všechno dělí na tři: Trojice, víra, láska,
naděje.. Tedy to je dílo Lukáše Pražského, kde se přísně rozlišuje subjektivní
stránka naší víry a objektivní platnost díla Božího v Kristu a v Duchu
svatém.
To je potom vyjádřeno
v záplavě knih. A tyto knihy jsou dávány k dispozici Bratřím nejmodernějším
v té chvíli způsobem, nedávno objeveným knihtiskem. Buď dostává do svých
služeb některé tiskárny nebo si zakládá tiskárny vlastní, které chrlí na
ten čas, na techniku té doby, jednu
bratrskou knížku za druhou. Přičemž charakteristickým znakem těchto
knížek je, že to nejsou publikace autorské, kde by záleželo na původnosti
a svéráznosti autorského podání. Jsou to knihy anonymní nebo by se dalo
říci, jménem kolektivu vydávané (jímž
byla Úzká rada), knihy podrobené velmi přísné vnitřní cenzuře. Málokterý
z Lukášových spisů je jím podepsán, výjimečně. Jsou to knihy vydávané jménem
celé Jednoty a srostlé také s bratrskou vnitřní kritikou.
Tyto spisy tu jsou a stmelují bratrskou
pospolitost, obecenství lidí jasně přesvědčených o tom, co je obsahem jejich
víry a v čem se odlišují od ostatních. "O příčinách oddělení našeho" je
stálá kategorická otázka, která se vrací ve spisech Lukášových (zemřel
1528). Můžeme říci, že v první čtvrtině
16.století je tato věc naprosto vyjasněná. Je vyjasněna nejen ve vztahu
k českému husitství, je vyjasněna i v celkové situaci křesťanstva evropského,
kterou druhá bratrská
generace má ohledánu velmi dobře.
To souvisí s těmi průzkumnými výpravami
druhé bratrské generace. Jsou to výpravy ještě před koncem 15.století na
východ, Moskva nebo Cařihrad, tam se Lukáš vypravil, až i Egypt - Martin
Kabátník. To jsou cesty z počátku 9O.let 15.st., cesty ještěze začátku,
řekl bych, romantismu první generace nebo romantismu zděděného od první
bratrské generace. První bratrská generace v návalu víry a jistého romantického
nadšení měla představu, falešnou ideologicky i historicky, (ale měla ji),
že apoštolské křesťanství je někde
geograficky dochováno, že je k nalezení, jen se tam vypravit.Někde jsou
ti křesťané hezky pospolu. To je totiž stará středověká legenda, že je
kdesi na východě, nejspíš v Indii, království popa Jana, který zachoval
z generace na generaci až k němu původní
apoštolské řády. Jen tam přijít a žiješ v apoštolské církvi. To je legenda,
která se táhne jako tenká nit středověkou tradicí. To žilo u prvních Bratří,
a proto ty výpravy, ten pokus nahmatat tuto zemi. Martin Kabátník
proto jede do Egypta, protože si to pozděstředověká geografie hodně popletla
a kladla tu Indii popa Jana do Etiopie a do Etiopie se ovšem přes Egypt
jezdilo. Strašně se zklamali tito Bratří a právě zase ten nejbystřejší
z nich z toho vyvo-
dil
důsledky.
To byl Lukáš, který nejenže nespatřil v Řecku stopy po církvích založených apoštolem Pavlem, jak by si přál, nýbrž docela popskou, ale v tom negativním slova smyslu, církev propadlou vší neřesti a zpohodlnění. A kromě toho zažil otřesný obraz 1492 v Cařihradě, když tam vidí přicházet utrmácené, v cárech se ploužící běžence, které tam přivážely lodě po Středozemním moři z dalekého panělska. 1492 to je panělsko inkvizitora Torquemady, nejtvrdší inkvizice, která se v té chvíli vrhla na Židy, t.zv. marrány, kteří byli násilím pokřtěni a když potom násilí pomalu ustoupilo, tak se zase hlásili k židovství - to se jim vyčítalo. Za to byli teď vražděni a likvidováni inkvizicí. Prchající z křesťanské země pod tureckou ochranu, pod tureckou toleranci, potkává Lukáš v Cařihradě a začne jim kázat jiné evangelium, než jaké slyšeli ve panělsku od inkvizitorů. Tak horlivě, že jednoho toho Žida získá a ten se stane Českým bratrem. Dokonce jde s Lukášem do Čech, ale útrapy, které předtím prožil, nevydržel a zemřel. - To je pokus o misii mezi Židy. Lukáš napsal dva latinské spisy pro tyto Židy, nedochovaly se sice, ale máme o tom svědectví Vavřince Krasonického.
Lukáš měl v Cařihradě před sebou celý bolestný problém západního křesťanstva. To zklamání, tu zvrácenost křesťanské likvidační perzekuce, tu genocidu prováděnou španělskými křesťany na Židech měl před očima. A v tom falešnou cestu západního křesťanstva, kterou radikálně odmítl.
Pak podnikl ještě jednu cestu, která ho dotvrdila v tomto jeho poznatku. O pár let později do Itálie. A zrovna 23.května 1498 byl ve Florencii ve chvíli, kdy tam byl upalován Girolamo Savonarola. Zase jaká scéna, jaké momenty současné reality, z nichž se dalo vyčíst, co to je vlastně to t.zv. křesťanstvo. Nebylo důvodu ve světle evangelia s ním táhnout za jeden provaz. Zase zklamán odchází, i když se tam setkal s valdenskými. I z nich je zklamán, protože to jsou valdenští středoitalští, kontaminovaní nejrozmanitějšími fantastickými herezemi, takže i od nich se oddaluje. Je teď zklamán a možná i zahořklý, uzavírá se do sebe a vytváří to společenství Bratří přísně disciplinované. Podle principu trojího členství. V Jednotě mají být počínající, pokračující a k dokonalosti se nesoucí údové, přičemž jedna skupina má druhou vychovávat, aby křesťan rostl.Je to takový ustavičný katechumenát, pro který také Lukáš napsal spis Katechismus. Pro každý ten stupeň křesťanské pospolitosti jeden. Katechismus velmi zevrubný - tedy to by se nám nezdálo, co musel Bratr znát, aby byl na úrovni své církve, své pospolitosti a aby dostál jejím požadavkům.
Druhá bratrská generace končí, řekněme,
ve 2O.letech 16.st. Ta druhá generace už zažila nástup světové reformace.
Bratr Lukáš, který měl ten světový rozhled, už roku 151O prohlašuje ve
spise O obnovení církve, že nastane reformace - užívá slova "obnovení církve",
že nastane obnovení církve v Evropě vůbec, a že ten proces začne v Německu.
151O! V Němcích se o tom ještě ani nesnilo a Luther se ještě připravoval,
aby získal dva roky na to doktorát, ještě jako pořádný augustiniánský
mnich! Lukáš cítí tento pohyb a když Luther
potom vystoupí 1517, Luká-še to vůbec nepřekvapilo. Nebyl tak moc překvapen
a ani se nesnaží vejít s reformací
ve styk. Spíš okolí ho k tomu dotlačí a 1523 si tedy vymění Luther s Bratrem
Lukášem dopisy a dokonce i literární polemika se mezi nimi rozvine o pochopení
večeře Páně, které je u obou odlišné.
Ovšem je to polemika vzácně přátelská.
Překvapivě přátelská na straně Lutherově.
Luther byl totiž velký polemik, může se říci rváč, když na to přišlo, a
nevybíravě dovedl polemizovat. Kupodivu s Bratřími polemizuje velmi přátelsky.
To je tedy unikum. Ještě 1519 jsou Bratří nešťastný lid, blázni, ale 1523
už ne, už s nimi vážně jedná. I Lukáš mluví uctivě s Lutherem, i když zase
neakceptuje také všechno. Ale s odchodem, se smrtí těchto lidí druhé generace
nastává pro Jednotu, která už je teď ve městech, nová situace.
Přece jenom ten fascinující rychlý nástup reformace v německých zemích, ta skutečnost, že se k luterství přiznali nejenom malí lidičkové (kteří ovšem po r.1525 zase mnozí odpadli, zklamáni Lutherovým vztahem k selským zástupům), že se k luterství hlásí také celá řada knížat, kteří mají moc a kteří dovedou zaštítit nastupující reformaci, ta věc fascinovala v českých zemích mnohé - také v Jednotě bratrské.
Jednota od Chelčického a od první generace měla ve vínku nedůvěru ke světské moci, k vrchnosti. Zejména nikdy nepřipouštěla, že by reformaci církve, organizaci církve slovem Božím obnovené, měla na sebe vzít vrchnost. To je pro Bratry nemyslitelné ještě v 1.polovině 16.století. Teprve po r.154O nastane změna. Ale fascinuje mnohé ta participace i vyšších vrstev na církevním životě.
A tak r.153O, dva roky po Lukášově smrti,
jsme svědky v nejvýznamnějším sboru tehdy v Mladé Boleslavi scény skoro
okázalé, když páni a rytíři skoro celého jednoho českého kraje, boleslavska,
vstupují do Jednoty. V čele toho hnutí jsou Krajířové, potom celá řada
rytířů, např. dva Vančurové z Řehnic...Podrobují se řádům Jednoty, ovšem
vstupují do ní, tomu nelze zabránit, s prestiží svého stavu. To je jaksi
nemyslitelné v té době, aby ta prestiž na nich nelpěla dál.
V rámci Jednoty na ně byly kladeny požadavky a museli se podrobit kázni,
ale ta prestiž jde s nimi a bude pracovat. Páni s velkou pokorou vstupují
do Jednoty a musejí na sebe brát závazky, které by normální šlechtic -
který se respektuje, nikdy
nemohl na
sebe vzít. Ale tento
moment je důležitý.
Vedle toho je tu silný vliv luterství. A to kladný i záporný. Kladný v tom, že Bratří čtou luterské a Lutherovy práce. Právě proto, že jsou vychováni bezmeznou oddaností zákonu Božímu, mají zvláštní buňky pro pochopení jádra Lutherovy koncepce evangelia. Mají cit pro to, když Luther říká: Na díle Kristově visí smysl křesťanství.Ne na mravní nebo náboženské kvalitě jednotlivce. Lutherova zvěst jim v tomto smyslu zní osvobodivě. Jim, kteří začínají být někdy v rozpacích s těmi svými přesnými řády. A začínají si klást otázku: To jsme udělali všechno, když tak dopodrobna máme tu kázeň provedenu? Tady v tomto smyslu hlásilo Lutherovo evangelium dynamičnost a relativizovalo některé kázeňské momenty v Jednotě, které vlastně hrozily umrtvit možná bratrský pohyb. V tomto smyslu například Bratr Jan Roh, biskup v Mladé Boleslavi, se této zvěsti otevírá. Dává tomu také výraz literární, zvláště v písních, organizuje vlastně první velkolepější zpěvník, kancionál, který vychází v pražské tiskárně ke službě všem českým evangelíkům, ne jen pro JB. Ale Jan Roh je na tomto kancionálu podepsán. Tam jsou písně, které oslavují to ospravedlnění Boží v Kristu, které je zdarma bez našich zásluh, tedy zcela lutersky.
Ovšem tato luterská koncepce svým způsobem ohrožovala mravní rigoróznost bratrskou. Bratří tedy postupem let také nahlížejí stinné stránky toho, čemu říkali luteriánská svoboda. Vyslali některé své posluchače na Wittemberskou univerzitu a zhrozili se, že tam jaksi propadli volným mravům. Od té doby začíná Jednota také formulovat své výhrady, zejména výhrady k Lutherově přesvědčení jakési automatické působnosti slova. Bratří říkali: vedle slova musí také být ještě i kázeň. V té věci vlastně předjímali koncept už kalvínský.
Ta generace "luterská" let třicátých, lutersky
orientovaná, se ve 4O.letech dostala do těžkého konfliktu s veřejnou mocí.
To ovšem souviselo s luterským optimismem co do možnosti panské ochrany
nad církví. Luther tomu věřil. Právě proto, že na jedné straně věřil jen
slovu, na druhé straně dával poměrně volnou ruku zeměpánovi, který se měl
po vnější stránce o církev starat. Tento koncept si přisvojili ne bratrští
senioři a kněží, nýbrž bratrští páni.
A ve 4o.letech si ho osvojili tak, že dostali nápad, že oni jsou tu vlastně
od toho, vybojovat Jednotě právní svobodu. Jednota bratrská je totiž do
té chvíle ilegální organizací. Roku 15O8 je vydán Svatojakubský mandát,
který staví Jednotu mimo zákon. A i husité, řekněme pražští, se přičinili
o formulaci tohoto zákona. Páni lutersky orientovaní v Jednotě 154O nabývají
přesvědčení, že oni musí vzít věc do ruky a nějak tu církev ochránit. To
se projeví v souvislosti se šmalkaldskou
válkou v Němcích odvážným odbojem zejména stavu kraje mladoboleslavského.
Těch šlechticů, kteří vstoupili do Jednoty 153O. Odbojem proti legitimnímu
panovníkovi a odmítnutím dát mu do služeb své zbraně a své rameno vojenské
v boji proti luteránům v Němcích, kam
český král jako katolický panovník chtěl táhnout. To už máme Habsburky
na českém trůnu od r.1526.
Německý císař Karel V., v jehož službách
byl český král Ferdinand, vyhrál, a tím dochází 1547-8 k potrestání prvního
českého stavovského odboje, do něhož byla
zapletena zejména mladoboleslavská bratrská šlechta. Do té akce šla celkem
svévolně, podle receptu luterského, nikoli bratrského. To se dá směle tvrdit.
A fakt je, že jsou za to krutě potrestáni a že se král
ptá po příčinách toho všeho. A nalézá je i tam, kde nebyly, nalézá je v
existenci Jednoty vůbec a v existenci městských svobod. Roku 1547 je tedy
potlačena svoboda měst vybojovaná kdysi husitskou revolucí. To vše znamená
hluboký zářez do dosavadního
bratrského vývoje.
Bratří jsou prakticky po tomto datu likvidováni v českých městech. Jsou na tom lépe na Moravě, ale v Čechách je vlastně konec bratrskému rozmachu - jak se nevyplatilo do 15-2Oti let to přijetí panské iniciativy, panského ius reformandi, z r.153O!
Od té doby se těžisko Jednoty přesouvá z Čech na Moravu a pokud jde o Čechy, jsme svědky prvního bratrského vyhnanství. Značná část Bratří, zejména z mladoboleslavska a turnovska, odchází do Polska a zakládá Lešno. Lešno vzniká teď a ne až za Komenského, jak si ve zlidovělé představě vykládáme. Komenský jde už do města bratrsky připraveného celým předchozím vývojem. V Čechách je tedy Jednota přitlumena a nikdy se z této rány v českých zemích plně nevzpamatuje, živoří, její těžisko se přesouvá na Moravu. Tam arci rozkvétá. I tam rozkvétá v 2.polovině 16.stol. pod ochranou panstva.
Jestliže jsme, pokud jde o Čechy, mluvili o pánech svým způsobem luteranizovaných, mluvíce o Moravě, musíme mluvit, čím dál víc ke konci 16.stol., o pánech kalvinizovaných. To je důsledek Žerotínových zkušeností z francouzských válek. Karel st. ze Žerotína se chtěl dát do služeb Jindřicha IV., zapůjčil mu ohromné sumy (ovšem je nikdy nedostal zpátky), aby si mohl francouzský král udržet svůj trůn. el do Francie, válčil ve vojsku Jindřichově. Tam ovšem zažil jako bratrský odchovanec silné zklamání v Jindřichovi, lehkomyslném, frivolností, jakou stačil střídat ženy a skoro tak i své náboženství. To Žerotína šokuje a odchází velice hluboce zraněn, vpodstatě nadosmrti..
Na Moravě vykročuje generace Blahoslavova, řekněme. Nový koncept bratrské činnosti a smyslu bratrské existence v českém národě. Blahoslav je co do školení syn Mladé Boleslavi. Je Moravan, pravda, ale v Mladé Boleslavi byl vyškolen. Chorý člověk, ale silné vůle a citlivé vnímavosti. V Mladé Boleslavi musel dlouho jako mladík sloužit tomu konceptu panskému. V diplomatických posláních na vídeňském dvoře. Ale to je kapitola jeho mládí, která končí hlubokým zklamáním. Z nezdaru diplomatických akcí. On, který byl zručný diplomat, poznává, že diplomatickou cestou i politickou nelze ospravedlnit svědeckou existenci církve a křesťanů. Když je potom zvolen bratrským seniorem, odchází na Moravu a tam rozvíjí v horečné činnosti, která jakoby tušila brzký skon (1571, narodil se 1523, tedy nežil dlouho tento nemocný člověk s brejličkami a kulaté tváře, plešatý - tedy to je pravý Blahoslav, jak ho ukázala doktorka Fialová, ne ten, který se tradičně zpodobňuje s okružím),vypracovává nový koncept bratrské prezence. A to je koncept křesťanského humanismu nebo humanisticky-křesťanského svědectví. Ideál Blahoslavův navazuje na starší bratrskou tradici. Raději méně, ale kvalitního, nežli mnoho, ale nekvalitního. Ideál Blahoslavův je menšinová církev. Právě proto, že evangelium je tak náročné. Apeluje vlastně na málo lidí, jimž je dáno z Boží milosti poznání Krista a pravdy. Tato malá skupina musí to, co dělá, dělat na nejvyšší možné, lidsky dosažitelné úrovni. To Blahoslav zásadně provádí ve všech oblastech, do kterých zasahoval.
Především zásadně nezasahoval do teologie.
Blahoslav se za teologa nepokládá. To pokládá svého kolegu, Matěje Červenku.
Ale sám zasahuje do jiných oblastí a tam se snaží být na nejvyšší úrovni.
Především je to oblast publicisticko-filologické práce: předklad Písma.
Překládá Nový zákon (1564 první vydání, 1568 druhé). Ale to ne, aby si
sedl a překládal, nýbrž: když něco
dělám, tedy se vším všudy, pokud možno v dokonalé formě a podobě, s teoretickou
průpravou. Má-li se překládat, to je věc jazyková především, tedy nejdřív
gramatika. Tady vzniká jeho Gramatika, která je vlastně průpravou k činnosti
překladatelské. A má-li se překládat,
tedy ne jen holý překlad. Překlad Písma je cosi specifického a neobejde
se bez dotyku s překladatelskou tradicí předchozí. Tak je jeho překlad
zároveň revize dosavadního biblického textu.
Gramatika, Písmo, překlad - a to
básnický pokud možno.
A nové písně. Blahoslav je velký organizátor bratrského zpěvníku, který tiskne dvakrát. Zpěvník - zase to nemá být snůška toho, co kdo kdy napsal. Především je tam velká práce kritická na textech, které mu byly dány k dispozici a předchází tomu zase teoretické průpravné dílo Musica, vysoce ceněné hudebními historiky jako průkopnické dílo v české oblasti.
A takhle bychom mohli sledovat i jiné jeho činnosti. Mohli bychom také ukázat: když už se tiskne, tak nač se tiskne - na nejlepším možném papíru, který Blahoslav získává z Uher, a co možná nejlepšími typy. A jak se zlobí, jak se dovede zlobit Blahoslav, když jsou např. špatně provedeny korektury! To máme zachycené, rozčilení nad tiskem, jeho zápisky do tisku, který není dobře proveden.
Jakási vášeň pro dobrou kvalitu charakterizuje Blahoslavovu činnost biskupskou, literární a básnickou. Není prosta tato činnost jakési presiosity, akademičnosti. Když např. provádí cenzuru písní Augustových, tak dovede škrtnout skutečně básnické kusy a nahradit je dost koženými akademickými útvary.
S Augustou, mužem vřídelným a tak trochu
lidově kořenným, si prostě nerozuměli a museli na sebe narážet, kudy šli.
Naštěstí byl Augusta 16 let zavřen, takže to Blahoslav vydržel.. Poctivě
se zasazoval o Augustovo propuštění, pravda, ale byly to typy absolutně
neskladné a protichůdné. Augustovi nelze upřít jakousi genialitu a velkorysost
vidění, ekumenického vidění úkolu české reformace, zatímco
Blahoslav je takové dokonalé kapesní vydání Jednoty. Kdežto Augusta by
chtěl osvědčit Jednotu v celonárodní prezenci bez utajování, se smělostí
Pavlovskou. Blahoslav je takový polotajný Bratr. Když jede v dostavníku
s Melanchtonem někde v Německu, tak
se mu ani nepředstaví, neřekne: já jsem Český bratr, nýbrž se ho ptá: co
si myslíš, Mistře
Melanchtone, o Českých bratrech? - Ustrašenost
člověka, který jistě mnoho prožil a věděl kolik udeřilo, psal také o "hrozném
zahřmění" nad Jednotou 1547, nebyl
to typ, kde by se zrovna to husitské dědictví projevovalo. To spíš v tom
Augustovi. - To pro složitost věci jenom naznačuji. Ale fakt je, že Blahoslav
vtiskl Jednotě únosný a svým způsobem schůdný program dokonalého provedení
toho, co děláme.
V teologii je to, řekněme slabší. To je
jeho vlastní doznání. Velkým mužem v teologii je jeho současník Matěj Červenka,
čelákovický rodák. Ten předešel Blahoslava v překládání Bible tím, že přeložil
Žalmy. Také napsal velkou bratrskou dogmatiku, skvělou! Ovšem tady už se
zase projevuje negativní stránka bratrských dějin, bohužel dosti konstantní:
vedle velkorysých náběhů, reálných, je tu strach se k nim přiznat. Tutlání
jejich, až umlčování. Takže ta velkolepá dogmatika, kterou
Červenka napsal, nikdy nevyšla, pro sám
strach, že by byla příliš dobrá. Že by prostě byla přesvědčivá.
Ten zvláštní komplex malosti Jednotu skutečně tíží, to lze sledovat až po Bílou horu a pak na Komenském. Kdyby Jednota nebyla zanikla, tak by se Komenský nemohl rozvinout. Poněvadž by ho klepali přes prsty bratři senioři. O tom jsem hluboce přesvědčen. Ale protože Jednota už nemohla, tak musel vyniknout, aby zachránil poslední zbytky. To je tragické drama nejen Jednoty, vůbec jaksi církevní malosti napořád, ta neteologická stránka naší existence, která, žel, má strašnou váhu a pod níž úpíme každý svým způsobem - to ale nic nemění na velikosti Boží, která si přesto prorazí své cesty. Ale musíme vidět tuto lidskou stránku.
Červenka z Čelákovic se nemohl plně rozvinout v tom, v čem byl nej- silnější, v té dogmatice, co je zachovaná v rukopise v Muzeu. Musel se roztříštit ve funkcích, do kterých byl najmenován a ve kterých byl uštván, když ho hnali Bratří stále do Polska, aby to tam žehlil mezi různými církevními stranami, takže se uekumeničtil schůzemi. To, co dovedl, od něj nebylo odebráno.
Tato uzavřenost Jednoty, jakási malost, vysvětlí, proč panské vrstvy konce 16.století se s tím nehodlají uspokojit a proč se začnou orientovat jinde. V kalvinismu. Nejenom panské vrstvy, také bratrská mládež teologická jde od konce 16.st. s velkým nadšením na reformovaná učiliště západní Evropy: do Herbornu, do Heidelberka, do ŽŽenevy. Faktem je, že vliv těchto učilišť se projevil právě na figurách panských, které se ujaly iniciativy tam, kde se jim zdálo, že bratrští senioři vlastně zaostávají.Budovec, Žerotín. Oba měli koncepce trochu jiné, ale oba byli kalvinismem ovlivněni. V síle tohoto vlastně "bratrského kalvinismu" Budovec 16O9 prosadil Rudolfův majestát, který poprve a naposledy v dějinách konečně Jednotu postavil na roveň spolu s utrakvisty pod jednou konzistoří, na roveň i katolické církvi - právně- a ustavil vlastně českou protestantskou církev, která trvá přesně 11 let. Do Bílé hory.
Ale to bych se dostal až ke Komenskému,
který tam patří, ale časově
už se sem nevejde...