Ochranov a obnovená Jednota bratrská

(Jiří Polma, 5.valná hromada sdružení EXULANT, Liberec 3.6.2000)

Je pozoruhodné, jak se malý region, jeden sbor staré Jednoty bratrské, zapsal do historie celé Jednoty. Z Fulnecka, z okruhu jediného sboru, kde působil J.A.Komenský - a to pouhé tři roky - vyšli zakladatelé Ochranova a četní misionáři. Z 550 exulantů od 20.let 18.století působilo v bratrské misii přes 160 bratří a sester!

Jsem nakloněn věřit tomu - nevím, zda by se to dalo podpořit fakty - že Komenský po nuceném odchodu z Fulneku (duben 1621 ?), než se objevil v Brandýse n.Orlicí (říjen 1622 ?), hojně pobýval právě v této oblasti kolem svého působiště. (Jak víme z předmluvy k Přemyšlování o dokonalosti křesťanské, v únoru 1622 očekával, že se manželce brzy narodí dítě.) Jsem nakloněn věřit tomu, že požehnání z působení Komenského zde nebylo ani tak z jeho kazatelské činnosti " v klidu", kdy byl správcem sboru, jako z jeho tajné pastorační činnosti. Že to byla právě intenzita víry v zápasech, nejistotách, na modlitbách, kterou prožíval se svými souvěrci a která vydala své ovoce v Ochranově 50 let po smrti Komenského.

U Komenského si dovolím ještě chvíli zůstat, abychom s pokorným úžasem mohli sledovat Boží milostivou ruku při vzniku a rozvoji Ochranova.

Po roce 1620 byla Jednota bratrská v českých zemích v likvidaci mocí. Bratrský exil s Komenským doufá v brzký návrat do vlasti, ale westfálský mír 1648 byl koncem všech nadějí. V 60.letech Evropa už zapomněla na českou otázku, ale Komenský nezapomněl na Jednotu bratrskou a přece jen doufal v její život či vzkříšení. Proto pro rozptýlené vydal v Amsterodamu:

1658 Manualník - alespoň část duchovního pokrmu Božího slova v českém jazyku.

1659 Kancionál - neboť Komenský ví z praxe, jak písně (často parafrázované biblické texty) formují a prohlubují víru, potěšují a povzbuzují jako modlitby.

Roku 1660 vydal Komenský sborník O vzácném statku jednoty, řádu a kázně a poslušnosti (1.Předmluva církvi anglikánské, 2. Stručná historie církve slovanské, 3. Řád církevní Jednoty bratří českých, 4. Napomenutí církvím). Tímto souborem chce Komenský Jednotu ještě připomenout světu a přimluvit se za její ochranu. Chce zpřístupnit světové věřejnosti to, co pokládal za nejvzácnější odkaz Jednoty bratrské. Její opravdový duch se mu zrcadlil v řádech, jimiž Jednota usilovala vytvořit ze svých členů skutečné křesťany života a činu.

Jestliže Komenský doufal v mnoha spisech v život Jednoty bratrské nebo v její vzkříšení, je tomu i v úvodu (náznakově) v Předmluvě církvi anglikánské: Bouřlivé poměry mu "ohlašují snad naději na zvláště krásný obrat". - "Církev svými pády vždy nabývá zisku buď k zvětšení nebo k zlepšení"...."tresty, zajetí a stěhování izraelského národa sem tam, nebyly ničím jiným, než vždy novými příležitostmi, aby se zjevily skutky Páně." - "Tedy jestliže jsme darem Božím také my měli něco pravdivého, něco úctyhodného, něco spravedlivého, něco čistého, něco láskyhodného a uznávaného, jestliže jsme měli nějakou dokonalost (mužové moudří a zbožní to zajisté uznali) tedy jsem povinnen se postarati, aby to nezahynulo zároveň s námi a aby ssutinami dnešních zřícenin nebyly zavaleny i samy základy tak, že by je potomci ani nalézti nemohli. Složím-li u vás toto naše svěřenectví, bude postaráno." - Tohle vysvětluje celou tak úctyhodnou vydavatelskou činnost Komenského v Amsterodamu! A tento soubor ještě sehraje nemalou roli v Ochranově.

V témže roce 1660 psal Komenský Smutný hlas zaplašeného hněvem Božím pastýře... Obdobně jako v Kšaftu se loučí se syny, ale opět ne bezvýhledně píše o budoucnosti Jednoty. Jako by tu byla prorocká slova:

"Že se království země, a mezi jinými naše vlast, boří, a církve národů, i mezi nimi Jednota naše, padají, neděsme se: protože to ten dělá, kterýž moc má, a kterýž jest moudrý, ví, co činí. Víme zajisté, že žádný moudrý hospodář domu sobě neboří, leč nový stavěti strojí. Aniž boří do gruntu, kromě když všecko míti chce nové z gruntu. Doufejme tedy, že ten, který řekl: Aj já nové činím všechno, ví, proč starého trpěti nechce... Děj se tedy co děj, doufejte, že Pán těch věcí darmo nečiní, ale něcoi velikého pod tím leží..."

A přímo Komenský vybízí budoucí čtenáře:

"Synové milí, navraťte sami nejprv srdce své k otcům: a poněvadž vydaný Řád Jednoty máte, tam najdete (pobere-li nás staré a vás dochová-li Pán), jak na staré grunty chrám a čisté Boží pocty v něm, zakládati a lidu Božímu spasiteně přisluhovati....A protož já se nic nad tím příliš nekormoutím, že sám umíraje, tebe také, matko milá, Jednoto, umírati vidím: sebe i tebe Bohu tomu, kterýž i mrtvé křísí, s Abrahamem poroučeje. Aniž proto, že já poslední na ten čas vrátný tvůj po sobě dveře zavírám, ty zavřína nebudeš, abys z hrobu svého vyjíti nemohla. Ale tím více se při tobě sláva moci Boží zjeví, když i upadši povstaneš a umřevši ožiješ."

Důležité je, že v roce 1661 vydal Komenský pro své utajené souvěrce na Fulnecku německý zpěvník (byli to německy mluvící Moravané) a katechismus: "abyste se i po mém odchodu na ty věci rozpomínati mohli,...že jsme vás vedli jen k přepevné prorocké a apoštolské řeči: a vy dobře činíte, že na ni dbáte jako na svíci v temném místě svítící, až by se den rozednil."

V dalších letech ještě Komenský vydává: Bratrskou konfesi z r.1584 (1662), Historii o těžkých protivenstvích církve české (1663), Historii o umučení a smrti, pohřbu i vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista (1663), reedici Labyrintu světa a ráje srdce (1663), Hlubinu bezpečnosti (1663), Jedno potřebné (1668) - spisy, které budou moci sloužit rozptýleným posilou a povzbuzením.

Obdivuhodná biskupská-pastýřská péče J.A.Komenského o Jednotu bratrskou nezůstala bez ovoce. Modlitby byly vyslyšeny, ač se toho nedožil. Poselství víry a naděje a lásky zaslané na Fulnecko přivedlo nové exulanty do Lužice, založili Ochranov a na starých gruntech postavili novou budovu Jednoty bratrské.

Je zvláště symbolické, že "novou budovu" Jednoty bratrské na starých gruntech začíná stavět - hodně se stavělo ze dřeva - tesař Kristian David. Byl po otci Čech, po matce Němec, narodil se 17.2.1692 v Ženklavě na Moravě. Jako učeň se v Holešově poprve tajně u svého mistra setkal s Biblí. A také s trpícími pro víru. Ve sklepě pod radnicí byli vězněni ti, u kterých se prozradilo, že jsou tajnými evangelíky. A oni tam zpívali (!) duchovní písně tak silně, že lidé postávali u sklepního okénka a poslouchali. K.David se ptal: Co je to za lidi, že ve vězení zpívají, co je to za víru, která jim dává tolik duchovní síly..? (Podobně jako Pavel a Sílas ve Filipis) Od té doby vyhledával cíleně opravdové křesťany. Doma, v Uhrách (na Slovensku), v Německu... Ve Zhořelci onemocněl, 20 týdnů byl ochrnutý, ale byli tu pietističtí křesťané, kteří se o něj pečlivě starali. Faráři Schwedler a Schäffer se k němu chovali jako k sobě rovnému, třebaže byli akademicky vzdělaní a on tesař. Tady berou Ježíše Krista vážně, řekl si.

Po uzdravení se K.David vrátil na Moravu, aby vyprávěl, co v Horní Lužici zažil a našel. Pohyboval se převážně v kraji, který byl dřívějším působištěm Komenského, po Fulnecku. Sem posílal Komenský katechismus i zpěvník. Bylo tu hodně tajných evangelíků, potomků Jednoty bratrské. Proto tu našel dychtivé posluchače, kterým vyprávěl o zkušenostech z cest. Od nich pak slysšel, že někteří chodí tajně do slezského Těšína, kde působil pietistický kazatel Steinmetz. Byl tam povolen "chrám milosti". Byli tu tedy lidé probuzení a připravení pro úkoly od Boha. Když se doneslo vrchnosti, že se K.David vrátil z cest a mluví o náboženské svobodě v okolních zemích, chystal se na něho zátah, aby byl uvězněn. Prchl do Saska - ale se slibem, že bude hledat pro Moravany místo, kam by mohli tajně přesídlit a žít svobodně podle své víry.

V roce 1722 se K.David "náhodou" (?) setkal prostřednictvím přátel s majitelem panství Berthelsdorf v Horní Lužici, s hrabětem Mikulášem Ludvíkem Zinzendorfem. (Narodil se 26.5.1700, protože byl bychován v pietistické Halle, byl horlivým Kristovcem.) Tomu vyprávěl o velkém duchovním útlaku a pronásledování nekatolíků ve své rodné zemi. Hrabě tím byl velice dojat a K.David od něho získal slib, že se tito Moravané smějí usídlit na jeho panství. Pln radosti se K.David vydal znovu na Moravu a přivedl první exulanty. 8.června 1722 přišly na Zinzendorfovo panství dvě chudé rodiny s dětmi.

15.června 1722 malý hlouček v čele s hraběcím správcem Heitzem obhlíželi místo, kde by si exulanti mohli postavit své domy. Bylo to na jižním svahu Hutberku při silnici z Löbau do Žitavy. Když manželka jednoho z Moravanů, Augustina Neissera, poukazovala na pustotu místa a ptala se, "kde vezmeme chleba na této poušti?", panský učitel Marche odpověděl: "Budete-li mít víru, spatříte na tom místě slávu Boží!" K.David označil stromy pro stavbu obydlí. O dva dny později, 17.června, porazil Kristian David první strom. Citoval přitom Žalm 84,4: I ten vrabec nalezl sobě místo a vlaštovice hnízdo při oltářích tvých, Hospodine zástupů, králi můj a Bože můj." (Tuto událost připomíná pomníček v lese u silnice a 17.červen je jeden z pamětních dnů Jednoty bratrské dodnes.)

To byl konec obavám a úvahám. V říjnu se už poutníci mohli nastěhovat do prvního domu. Správce Heitz i K.David toužili, aby zdejší budoucí městečko bylo městem Božím. Tuto myšlenku vyjádřil i farář Schäffer ze Zhořelce, když při uvádění faráře Rotheho do úřadu berthelsdorfského duchovního prohlásil přímo prorocky: "Na těchto návrších si Pán Bůh rozsvítí světlo, které bude svítit celé zemi; o tom jsem ve své víře přesvědčen."

Jméno nového městečka vyšlo od správce Heitze. Psal Zinzendorfovi: "Kéž Bůh dá, aby vaše excelence na vrchu zvaném Hutberk zbudovala město, které by nejen stálo pod ochranou Páně (unter des Herrens Hut), ale jehož obyvatelé by zároveň stáli na stráži Páně (auf des Herrens Hut), tak aby mezi nimi nebylo ve dne ani v noci mlčení." Veřejně se jméno Herrnhut ozvalo až teprve roku 1724, kdy vyklouzlo faráři Rothemu z úst při ohláškách z kazatelny. A už při tom jménu zůstalo. Mezi Čechy se později ujalo Ochranov (z lužibskosrbštiny).

Mladý Zinzendorf měl tou dobou před svatbou s hraběnkou Erdmuth Dorotheou z Reussů (7.září 1722). Zastával úřad justičního rady v Drážďanech. Koncem prosince navštívil se svou manželkou babičku v Hennersdorfu a když jel silnicí pod Hutberkem, uviděl dům, který tu dříve nestál. Nechal zastavit a když zjistil, že je to dům moravských uprchlíků, poklekl a modlil se s nimi. Ochranov tedy nevznikl na Zinzendorfův popud ani podle jeho záměrů. Když poprve vstoupil do chudého domku, neměl ani potuchy o tom, že mu tu vzniká - jak se později vyjádřil - jeho vlastní, Bohem mu určená farnost.

Ochranov rostl, přišli další exulanti, ale i z německých zemí různí lidé se svéráznými duchovními pohledy. Za pět let tu bylo asi 200 lidí, ale jejich vztahy byly neutěšené. Zinzendorfovy tolerantnosti zneužili i různí sektáři, slévaly se sem nejrůznější duchovní proudy, nastal zmatek a rozepře.

Vidělo se potřebné vybudovat nějaké statuty obce, řády. Zinzendorf se vzdal své státní služby a rozhodl se plně věnovat exulantské obci. Chtěl vybudovat malý probuzený sbor, církvičku v církvi. Exulanti z Moravy však tvrdě trvali na tom, že chtějí žít podle své staré bratrské tradice. Zinzendorf nesouhlasil, ale oni i drsnými slovy dávali najevo, že neustoupí, že raději půjdou dál...

Do rukou se v ten čas dostal Zinzendorfovi spis J.A.Komenského z roku 1660: O vzácném statku jednoty, řádu a kázni a poslušnosti. Upozornil na tento spis K.David, když ho objevil v Hartmannsdorfu v knihovně u barona Gersdorfa. Zinzendorfa dojala slova úvodu (církvi anglikánské). Vyslovil se: "Nebylo ani potřebí žalostného naříkání stařičkého Komenského dlouho čísti, kde praví, že je konec bratrské církvičce a že zavírá za ní dveře, když jsem se rozhodl: Seč jsem, chci k tomu pomáhati, bychť i obětovati měl jmění a statek, čest i život; tato hrstka Páně budiž, pokud žíti budu, a mohu-li k tomu přispěti, i po smrti mé, Jemu /Kristu/ zachována, pokud nepřijde."

Možná si v tu chvíli i vzpomněl na jeden hluboký studentský zážitek: V d düsseldorfské galerii viděl portrét Kristův s trnovou korunou od Domenica Fetti. Pod ním byl nápis: "To jsem udělal já pro tebe, co uděláš ty pro mne?" - "Co mohu učinit pro Ježíše, jak mu sloužit?" - tato otázka a touha zůstala M.L.Zinzendorfovi v srdci a činech po celý život.

Po poradě se svými spolupracovníky sestavil Zinzendorf dvojí řád: jeden občanský pro všechny obyvatele Ochranova, druhý pro dobrovolný bratrský svaz těch, kteří chtějí žít jen z milosti Kristovy, přiznávat se životem ke Kristu a tvořit společně i se všemi křesťany pospolitost pravdy a lásky. Bratří a sestry přistupovali k řádům dobrovolně, zavazovali se však podáním ruky zachovávat je. Řády - Statuty - se tedy staly prvním krokem ke sjednocení - 12.května 1727.

Začal vanout větérek shůry... V srpnu začalo vřelé modlitební probuzení mezi dětmi i dospělými. Spontánně se konala řada modlitebních shromáždění po domech i venku, během dne i v noci. Postupná proměna myslí i srdcí vyvrcholila při svaté večeři Páně v Berthelsdorfu 13.srpna 1727. Už cestou do kostela si lidé navzájem vyznávali hříchy, prosili za odpuštění. Slzy pokání i radosti z odpuštění tekly proudem. Roztržky, sektářství, samospravedlnost, neláska mizely. Duch svatý mocně očistil celé město "pod ochranou Páně" Herrnhut, Ochranov.

Modlitební život nově probuzený dal vznik krásné ztradici. Inspirováno slovy Písma, Izajáš 62,6: Na zdech tvých, Jeruzaléme, postavím strážné, kteří přes celý den i přes celou noc nikdy nebudou mlčeti... vyrostlo přesvědčení, že by bylo dobré a užitečné také v Ochranově ustanovit strážné, kteří by se nepřetržitě modlili za církev, za bratry a sestry doma i na cestách i za Boží království ve světě. 27.srpna 1727 se rozhodlo 24 bratří započít modlitební stráž. Dnem i nocí se konaly modlitby za druhé. Modlitební stráž trvala celých 100 let. (Po druhé světové válce, kdy se měl konat znovu synod celé světové Jednoty bratrské - 1957 Bethlehem, USA - učinilo 26 biskupů výzvu, aby modlitební stráž byla obnovena. Některé provincie časem zredukovaly modlitební stráž jen na určité hodiny, naše provincie česká ji však drží 24 hodin od roku 1957 v čase jí určeném v rámci celé světové Unitas fratrum. Od roku 1981 opět celá Jednota drží nepřetržitou modlitební stráž.)

Jiná vzácná tradice jsou Hesla. Ochranovský deník 3.5.1728 uvádí: "Pan hrabě započal dnes něco nového, dal všem ve zpěvní hodině něco jako heslo pro příští den. To prvé znělo: Láska jej přivedla k nám a já bych jej neměl milovati? Každý den bylo "heslo" roznášeno po všech domech Ochranova. Myšlenka se ujala. Na rok 1731 vyšla již hesla tištěná. (Dnes jsou Hesla připravována tři roky dopředu. Starozákonní verš je losován, k němu je vybírán vhodný text novozákonní. To je základ. Přidávají se písně, někdy modlitby... Dnes vycházejí Hesla ve více než čtyřiceti jazycích).

To všechno jsou ještě plody ochranovských "letnic". Zásah Ducha svatého se neprojevil mimořádnými zjevy jako mluvení jazyky, uzdravováním - ale pokáním a láskou, vzájemnou službou, řádem, kázní, vědomou odpovědností, úsilím podřídit všechny složky osobního i společenského života vládě vítězného Beránka - Krista. (Starobratrský mluvící znak církve - Beránek s korouhvičkou - je zachován pro celou světovou Unitas fratrum: Zvítězil Beránek náš, následujme jej.)

Na dánském dvoře se Zinzendorf setkal s černým mladým otrokem z kolonií na ostrově Svatého Tomáše. Když slyšel, jak otroci žijí, byl velice pohnut. Vyprávěl o tom v Ochranově a dokonce přivezl i tohoto černého otroka s sebou. A tehdy se projevilo nejpůsobivější ovoce "letnic" misie.

21.srpna 1732 odcházejí Leonard Dober a David Nitschmann na cestu do "otroctví" na ostrov Sv.Tomáše. 1733 jdou Kristian David a bratranci Stachové na Grónsko, 1734 je zahájena misie v Georgii mezi Indiány, 1737 v dnešním Surinamu, 1736 odjíždí Jiří Schmidt do Jižní Afriky k hotentotům.....

V roce 1735 požádal Zinzendorf Daniela A.Jablonského (vnuka J.A.Komenského), který byl dvorním kazatelem v Berlíně, aby jako biskup Jednoty bratrské přenesl biskupství na Davida Nitschmanna. Jablonský si opatřil zprávy o sborech ochranovského typu a přesvědčil se, že símě staré Jednoty bylo zachováno a z Boží milosti znovu klíčí. Souhlasil. 13.března 1735 po modlitbách vzkládáním rukou ustanovil Davida Nitschmanna biskupem Jednoty bratrské, a tím mu udělil právo ordinovat kazatele pro zámoří. Osvědčil to zápisem: "Tehdy jsem já podepsaný jakožto tehdejší nejstarší senior a episcopus českomoravských bratří v Polsku pana Davida Nitschmanna ve jménu Božím podle našeho řádu vzkládáním rukou a modlitbami za seniora....sborů ordinoval..."

20.května 1737 ordinoval stejně D.A.Jablonský i Mikuláše Ludvíka Zinzendorfa.

Zinzendorf mnoho cestoval: 1738 Sv.Tomáš, 1741-43 Amerika, 1743 Rusko, 1744 Slezsko. Za jeho nepřítomnosti vydala bratřím 25.prosince 1742 pruská vláda "generálná koncesi", podle které se mohli usadit kdekoli v pruských zemích. Jednota se vydala cestou uznání samostatné, na zemských církvích nezávislé církve. Zinzendorf byl silně proti tomu, ale nezbylo mu, než se s tímto nechtěným vývojem smířit. Sám pak dosáhl v Anglii uznání od parlamentu pro Jednotu jako evangelickou biskupskou církev v roce 1749.