Společenství, které se utvořilo kolem hraběte Zinzendorfa, ani církev, která z něj vzešla, se nikdy nepojmenovaly po svém zakladateli. Zato zaslechneme z názvu dnešních 19 provincií Jednoty bratrské nejčastěji zemi původu prvních obyvatel Ochranova: Moravian Church, Iglesia Morava, Kanisa la Moravian, tedy Moravská církev. Není to náhoda. V mladém hraběti, který v roce 1722 převzal statek Bethelsdorf a patronát nad místní luterskou obcí, působily silné vlivy z pietistických a mystických zdrojů. Doufal, že v rámci církevních struktur bude moci realizovat zakládání ústavů podle vzoru svého hallského učitele Franckeho, stejně jako setkávání podobně smýšlejících lidí k prohlubování osobní víry. Jeho vizí byl "filadelfský sbor" : Učedníci Ježíšovi, kteří opravdově chtějí být křesťany. Bratři a sestry, již, bydlí-li blízko sebe, prožívají v úzkém společenství své všední dny pod Slovem Božím. Lidé, kteří se zároveň dovedou angažovat pro Ježíšův příkaz celosvětové misie, kteří skrze zprávy a přímluvné prosby jsou spojeni s mnoha dalšími na blízku i v dáli, kteří nejsou nikdy příliš usedlí, jsou-li voláni ke službě pro Ježíše někde ve světě.

K tomuto mladému Zinzendorfovi přišli Moravané. Ukazovalo se, že oni, kteří pro své vyznání opustili domov a majetek, v mnohém odpovídají právě tomu, več doufal: tak jako on byli zaměřeni na Ježíše a společenství, obětaví, rozhodní, aktivní. Ale již brzy se ukázalo i cosi jiného: Moravané přišli s církevním zázemím, jehož se nebyli připraveni jednoduše vzdát. Někteří z nich si silně uvědomovali, že jsou pravými potomky české a moravské bratrské církve, církve starší než luterská i reformovaná, v pronásledování se osvědčivší. A tak kapitola "Zinzendorf a Moravané" pojednává nejen o neobyčejně plodném a dynamickém společenství životním i pracovním, nýbrž také o napětí a vzájemné kritičnosti. Bez Moravanů by nevznikla ani Jednota bratrská ani bratrská misie. Zinzendorf se nepochybně - již díky svému společenskému postavení - stal motorem vývoje. Ale Moravané si v rozhodujících situacích zachovali svoji osobitost. I v tomto smyslu je tedy oprávněné, že se Jednota bratrská dodnes nazývá "Moravskou církví".

Morava - proč ne Čechy ? Sasko hraničí s Čechami, ne s východněji ležící Moravou. Vystěhovalci z Čech přicházeli v letech 1650-1720 do Saska a Braniborska po tisících. Mnozí z těch, kdo opouštěli vlast, aby unikli nucenému přičlenění k římské církvi, se usadili v menších či větších skupinách a splynuli sociálně i církevně s novým domovem. Také kolem Žitavy se nacházely některé z těchto osad. Zinzendorf se dostal do kontaktu rovněž s přistěhovalci českými, leč teprve více než deset let po založení Ochranova.To se týká osad Rixdorf u Berlína (dnešní Neukölln) a Niesky. Na počátku se zde hovořilo česky, v Rixdorfu ještě po několika generacích. Avšak v Zinzendorfově blízkosti žili moravští přistěhovalci. Pocházeli z úrodného Kravařska, ze z části bohatých rolnických vsí, ze Suchdolu, Ženklavy, Kunína, Žiliny a dalších. I když byla Morava jako druhá z českých zemí odjakživa úzce spjata s Korunou českou, přesto mělo Markrabství moravské dlouhou dobu vlastní práva, hájená zemskou šlechtou v co největším možném rozsahu, Praze i Vídni navzdory. V některých oblastech Moravy nebyla po třicetileté válce protireformace prosazována se stejnou důsledností jako jinde. Zejména na východní Moravě, tam kde Odra pramení poblíž hranice slezské, se mohly evangelické skupiny ukryté ve vesnicích udržet přes dvě generace. Shromažďovaly se okolo Bible a zpěvníků českých bratří. Němčina zde byla převažující řečí. Nedaleko odtud v Těšíně nad Olší (dnes město rozdělené mezi ČR a Polsko) působil okolo 1720 v jediném evangelickém kostele široko daleko pietistický farář Steinmetz. Mnozí podnikali daleké pěší pochody na jeho kázání. To spolu s aktivitami cestujících kazatelů znepokojovalo úřady. Policejní akce se množily.

Jak nebezpečný byl pokus vystěhovat se z Moravy, ukazuje, coby příklad za mnohé jiné, životopis Anne Marie Kersten roz. Tonnen, která přišla do Ochranova kolem roku 1730. 1) "...Probudili mě a oba mé sourozence o půlnoci. Nejmenší dvouleté dítě nesla na zádech matka, jež se navíc nacházela v požehnaném stavu, a druhé šestileté nesl matčin synovec. Otec a já jsme je pomalu následovali. Bylo mi tenkrát osm let. Když jsme k ránu přišli do vesnice Rothwasser, potkali jsme lidi, kteří strávili noc v hospodě a okamžitě zajali mého bratrance a šestiletou sestru. Jak to matka zpozorovala, plna zděšení se posadila, dokud nedorazil otec. Ten se hned vydal, aby se podíval, zda by mohl své dítě ještě zachránit. Ale hluk u rychtáře byl tak veliký, že se neodvážil dál, poručil tedy své dítě milosrdenství Spasitelovu a jen spěchal, aby se sám zachránil. Sotva však s námahou dospěl k nejbližšímu houští, klesl v bezvědomí k zemi a dostal záchvat horečky. Tak ležel celý den bez nejnepatrnějšího osvěžení, v noci ale přece pokračoval v cestě, nemohl nás už dostihnout, protože má matka, vzavši mne za ruku, šla dál. Také matka omdlela z hrůzy a žalu, když se probrala, spatřila lidi, kteří nás hledali. Šťastně jsme jim unikly. Došly jsme do další vsi, kde jsme se ukryly u příbuzných. Když se setmělo, vyrazily jsme na svou cestu, aniž bychom tušily, zda ještě někdy uvidíme sestru a otce. Moje nohy byly po dvou dnech pochodu už do krve poraněné, přes všechny bolesti jsem utíkala pořád dopředu, a tak jsme s bídou a ztrápené, poté co jsme urazily 33 mil (přes 240 km), přišly za osm dní do Ochranova. K naší radosti jsme se dozvěděly od maminčina bratra, který šel jinou cestou, že otec dorazí později. Bratranec a sestra však strávili třičtvrtě roku ve vězení. Když se dočkali svobody, byl kvůli nám uvězněn dědeček a v žaláři také dokončil svůj života běh....."

Cesta na Moravu Zinzendorf v prvních letech po založení Ochranova ještě neměl mnoho znalostí o historii českých bratří. Tím více jej zaměstnávaly aktuální poměry ve vlasti exulantů. Už pro nebezpečí, jemuž byli vystaveni, nechtěl dělat nic, čím by emigraci napomáhal. Na druhou stranu jasně cítil, že měli vnitřní právo k vystěhování. Nebránil Christianu Davidovi ani ostatním, aby chodili na Moravu a přiváděli své příbuzné a souvěrce.1724 přišlo do Ochranova současně pět mladých mužů ze Suchdola, a to právě v den, kdy byl položen základní kámen školy, ve které nalezl své místo také první bohoslužebný sál. Tři z nich se jmenovali David Nitschmann. Jeden tento David Nitschmann chtěl o dva roky později navštívit svého otce. Byl zatčen a držen ve vězení v Kroměříži. V Kroměříži měl také letní sídlo olomoucký biskup, kardinál hrabě Wolf Hannibal von Schrattenbach. To zavdalo Zinzendorfovi podnět k pozoruhodné bleskové návštěvě. Jen se dvěma průvodci překročil v noci na pondělí 17.srpna 1726 v poštovním kočáře slezsko-moravské hranice, ráno v Olomouci vyměnil koně a okolo desáté hodiny dorazil do Kroměříže. Dal se ohlásit jako hrabě Zinzendorf u kardinálova bratra, císařského tajného rady von Schrattenbacha. Obdržel pozvání ke kardinálově polední tabuli ve dvě hodiny. Do té doby se vyhl prozrazení čehokoli o svém úmyslu. Teprve pak se mohl v rozhovoru s tajným radou mezi čtyřma očima pokusit prohovořit pro něj důležité body: 1.Důvod, proč emigranty přijímá, totiž výhradně kvůli víře a svědomí. 2. Zda by nebylo možné, dát evangelíkům v zemi více svobody, pak by se i on mohl více zasadit o to, aby neodcházeli. 3. Zda by před krátkým časem zajatý David Nitschmann nemohl být propuštěn. Odpověď byla jednoznačná: Emigrace těch, kdo se nechtějí podvolit katolickému učení a způsobu života, je nevyhnutelná. Dle mínění císaře by pro ni neměli být postihováni, kdo ale jiné přemlouvá a je ze země odvádí, musí za to nést odpovědnost. S případem Davida Nitschmanna nemá tajný rada nic společného. V něm je třeba se obrátit na odvolací soud v Praze. Mistr Jerichovius z Těšína, jeden z Zinzendorfových průvodců, se tedy pokusil Nitschmanna ve vězení navštívit. Strážci se mu to však neodvážili povolit. Proto se Zinzendorf rozhodl nastoupit zpáteční cestu už v noci na pondělí. David Nitschmann musel zůstat ve vězení ještě tři roky. Pro něj to znamenalo doživotí; zemřel v žaláři v Olomouci v květnu 1729. Jen pár týdnů před ním umřel ve vězení ve Štítech ve východních Čechách teprve 26letý Melchior, další člen rozvětveného rodu Nitschmannů. Oba by bývali mohli vykoupit svou vnější svobodu odvoláním evangelické víry. Je zaznamenáno, že jejich statečnost a mírnost učinily hluboký dojem.

Pionýři světové misie Moravští přistěhovalci nalezli nový domov. Přece se však mnozí z nich zase neusadili. Ochranov vyvíjel silnou dynamiku směrem ven.Osada vysílala posly ke spřáteleným skupinám v různých zemích Evropy. Především to ale byla misie k nekřesťanům v zámořských zemích , která se podivuhodnou měrou rozšiřovala. Šli do Karibiku za otroky z Afriky, k původním obyvatelům Gronska a jihoafrické kapské oblasti, právě tak k severoamerickým Indiánům, aby s nimi žili a přinesli jim svědectví o Kristu. Ještě za Zinzendorfova života to bylo více než sto mužů a žen, kteří žili jako vyslanci v zámoří. Velký podíl na tom měli Moravané. Z exulantů z moravského Kravařska, především suchdolských, vydala se na misii více než stovka mužů a žen. Můžeme zde jmenovat jen několik z nich. Patří k nim David Zeisberger, apoštol Indiánů, mezi nimiž prožil desítky let. Tesař David Nitschmann, jeden ze dvou prvních misionářů, se později stal prvním biskupem obnovené Jednoty bratrské. Jiný David Nitschmann, původem tkadlec, zahájil misijní pokus na Cejlonu a patřil po mnoho let k nejbližším Zinzendorfovým spolupracovníkům a průvodcům. V životopise Christiana Davida, jenž postavil v Ochranově první dům, nalezneme vedle různých oblastí Německa následující země, v nichž působil jako ? správce a obecní sedlák: Gronsko, Švýcarsko, Holandsko, Balt, Pennsylvánie. Anna Gold provázela lékaře Kriegelsteina, svého muže, do Estonska a Ruska a zůstala mu nablízku, když byl dvanáct let s dalšími dvěma zajatci vězněn v pevnosti St. Peterburg a nakonec v Kazani na Volze upálen. Po jeho smrti se vrátila do Německa, v následujících letech přijala další úkoly ve sborech v Holandsku, Anglii a Kurlandu. Zinzendorf věděl, že bez smělosti a odhodlanosti Moravanů by velká část misijních podniků nebyla uskutečněna. Polovina z prvních asi dvaceti do Karibiku vyslaných lidí již po roce podlehla tropickým nemocem. O pár let později vykonal Zinzendorf inspekční cestu, jsa provázen dvěma manželskými páry z Moravy. Před přistáním na Ostrově sv. Tomáše se otázal: "Co však, jestli naši bratři již nejsou na živu a nikdo není hotov k dílu?" Georg Weber odpověděl: "Nu, potom jsme tu my."-"Gens aeterna, tihle Moravané!"-nesmrtelný národ! zvolal Zinzendorf. 5) Exulanti věděli, za jak mnoho hraběti a hraběnce Zinzendorfovým vděčí. Ve zprávách o životních údělech je často zmiňováno, jak byli po strastech útěku, vybaveni pouze malými cestovními zavazadly, v Ochranově a Bethelsdorfu láskyplně přijímáni. Dostalo se jim nejpotřebnějších věcí a co možná nejdříve i práce, aby se o sebe mohli postarat sami. Neméně podstatné bylo, že se mohli svěřovat v duševních nouzích a otázkách víry. Anna Kriegelsteinová píše: Hrabě "se ke mně choval vskutku otcovsky, mohla jsem mu upřímně vyprávět o všech svých prožitcích." 6) Hraběnka zaznamenala, že její obývací pokoj se od rána do večera zřídkakdy vyprázdnil Byla mnohými ctěna jako matka, "nejen to, že se o mnohé starala, ale i její moudré pochopení, její účastné srdce, ucho, otevřené pro trápení každého člověka," 7) jí přinesly tuto důvěru.

Moravská církev V jedné řeči z roku 1746 říká Zinzendorf 8), že ve"věci Moravské církve" by si Vykupitel nemohl povolat nikoho nepohodlnějšího a neobratnějšího než právě jeho. Nevzpomíná si, že by do onoho roku 1724 kdy něco slyšel o Moravské církvi. Církev bratří prý nerozlišoval od husitů a domníval se, že vymřeli. Teprve v roce 1727 poprvé četl Komenského dějiny staré Jednoty bratrské, nově vydané v Halle. Že na sebe někteří z ochranovských přistěhovalců pohlíželi jako na legitimní dědice této církve, se mu vůbec nelíbilo. "Snad víte, že první hnutí , které to vyvolalo v mém nitru, nebylo o nic více než přívětivé." ? Vzpomíná na "velkou disputaci" mezi ním a zástupci Moravanů, kteří " na mě tenkrát pohlíželi jako na osobu, která stojí v cestě Spasiteli v jeho záměrech; a to nikoli skrytě, nýbrž nejednou v přítomnosti vás všech." Konečně však nahlédl, že se musí podvolit. Sám Spasitel, nejenom pár svéhlavých běženců, tím zjevně cosi zamýšlí, že chce obnovit Jednotu bratrskou, nejstarší sestru evangelíků. Opravdu se v Zinzendorfově pohledu ukazují velké proměny. Nikdy nechtěl dopustit rozbití spojení na luterskou církev a její vyznání. Výtku separatismu ustavičně z přesvědčení odmítal. Že ale to byli "moravští církevní lidé", kteří vedli v Ochranově a poté především v misii, uznal za Boží řízení. Rozhodující obrat přineslo setkání s Danielem Ernstem Jablonským (narozen 1660), vnukem Jana Amose Komenského. Jablonský byl vrchním dvorským reformovaným kazatelem v Berlíně na pruském královském dvoře. Předtím působil v Lešně ve Velkopolsku a ve východopruském Königsbergu (Královci?). Už roku 1699 přijal v Lešně biskupský úřad Jednoty bratrské, jenž se v exilu předával dále.Žili tu ještě existující sbory Jednoty v unii s reformovanými. 1729 započala korespondence mezi Jablonským a Zinzendorfem. Jeden se dotazoval na vývoj v Ochranově, druhý prosil o přesnější zprávu ohledně řádů staré Jednoty bratrské. Z Jablonského dopisů je zřejmá láska k církvi, z níž pocházel. "Tato církev vytrvává ještě v naději, že ji Bůh ve své neuvěřitelné dobrotě nadále zachová a dle zalíbení svého rozšíří. Moji předkové se v ní narodili, zplodili mě v polském exilu, jsem v téže církvi vychován a lásku k ní jsem sál s mateřským mlékem." Když se od roku 1732 vypravovali misionáři z Ochranova do různých koutů světa, vyvstala brzy otázka po jejich legitimaci u ostatních církví a státních úřadů, především pro křest a vysluhování Večeře Páně. I osloven Jablonský, zda je hotov , udělit biskupské svěcení jednomu z misionářů. Po poradě se spoluseniorem ve Velkopolsku, Christianem Sitkoviem, a pruským králem rád dal svůj souhlas. Se dvěma teprve nedávno do Berlína dorazivšími českými exulanty jako svědky, v úzkém kruhu v Jablonského bytě bylo 13.března 1735 vzkládáním rukou uděleno požehnání moravskému misionáři Davidu Nitschmannovi. Tento úřad byl míněn k předávání ordinace na zahraniční moravské sbory, tedy pro zámoří. V průběhu doby byl zaveden i v evropských dceřiných sborech ochranovských jako ordinační úřad Jednoty bratrské. V ohlédnutí zpět (1745) říká Zinzendorf, že na jednu stranu "setrvačník Moravské církve" nadělal kopu starostí a námahy "a ještě dělá." Na stranu druhou "nám přece přinesl velký prospěch, ve věci Spasitelově pomáhal věrně". 10) Tak může pohlížet na vývoj, který dospěl až ke vzniku samostatné církve, uznané i světskou mocí, jako na Boží vedení. Že Moravská církev dnes obstává jako živá mezinárodní církev v Africe a Karibiku, v Severní Americe a Evropě, za to vděčí nejen moravským utečencům pro víru. Že je vědomě otevřenou ekumenickou církví, můžeme ještě dnes připsat za zásluhu hraběti Zinzendorfovi.

Literatura:

Joseph Theodor Müller, Die ältesten Berichte Zinzendorfs über sein Leben, seine Unternehmungen und Herrnhuts Entstehen.(Nejstarší Zinzendorfovy zprávy o jeho životě, jeho podniky a vznik Ochranova.) Zeitschrift für Brüdergeschichte, roč. V až VII, Herrnhut 1911-1913 (ZBG) Gerhard Reichel, Die Anfänge Herrnhuts (Počátky Ochranova), Herrnhut 1922 Hans-Christoph Hahn a Hellmut Reichel, Zinzendorf und die Herrnhuter Brüder (Zinzendorf a ochranovští bratři), Hamburg 1977 (Hahn/Reichel)

Poznámky: 1) rukopisný životopis v Unitäts-Archivu 2) ZBG 1912 str.111 pozn. 3) Hahn/Reichel str.96 4) Büdingische Sammlung svazek I. 1742 str.3 ff 5) Karl Müller, 200 Jahre Brüdermission 1.sv. Herrnhut 1931 str.41 6) Životopis v Gemein-Nachrichten 1886 str.163 ff 7) Ludwig Carl von Schrautenbach, Der Graf Zinzendorf und die Brüdergemeine seiner Zeit, Gnadau 1851, str.528 8) 32 Homiliae oder Gemein-Reden 1744-1746, 26.Rede 9) Friedrich Ludwig Kölbing, Nachricht vom Anfange der bischöflichen Ordination in der erneuerten evangelischen Brüderkirche, Gnadau o.J. str.22 10) 32 Homiliae, 12.Rede

Integrace nebo vlasní moravská cesta? Ochranovské konflikty v letech 1724 až 1727 byly mnohavrstevné. Z části vyrůstaly z napětí mezi tím, co Moravané očekávali a tím, co nalézali v církevní praxi. Už zařízení kostelních prostor v Bethelsdorfu s oltářem, obrazy, krucifixem jim nepříjemně připomínalo římsko-katolické kostely, kterým ukázali záda. Zvláště urážlivá pro ně byla zpovědnice, jež se v Bethelsdorfu nacházela, předchůdce faráře Rotha dokonce zavedl povinnou osobní zpověď. Zinzendorf jim v tomto vyšel vstříc, dal zpovědnici odstranit a vyhlásil, "že zpověd ? bude opět předčítána po předchozím upomenutí a každým pak absolvována; kdo však byl dosud zvyklý na zvláštní zpověď, má si ji sám vyžádat."?TO jsem fakt nepochopila, jako v němčině. Tím "byla hlavní mrzutost vyřešena." 2) Hrabě se snažil Moravanům začlenění do luterské farnosti ulehčit. Tomu sloužil i katechismus, který vypracoval, "Jistý základ křesťanského učení" z roku 1725. Uspořádáním odpovídá Lutherovu Malému katechismu, obsahuje také jeho výklady. Především ovšem sestává ze slov Bible, které dávají odpověď na mnohoset otázek. Moravanům tak je osvětlováno, že zvěstované učení má základ v Písmu svatém, které není zvláštním statkem luteránů, nýbrž je společné všem křesťanům. Všechny tyto Zinzendorfovy snahy nemohly zabránit velké krizi, při jejímž vyvrcholení mluvčí Moravanů, Christian David, mínil: "Co nám to pomůže, že jsme život nasadili, jsou-li duše zaplétány do ordinovaného luterství a bídně sváděny a umlouvávy, jako by bylo příčiny, proč by chváleny a do nebe vyzdvihovány býti měly, skrze což jsou zdržovány od pravého obrácení, jež jim ještě chybělo, a dvojnásobnými dětmi pekla se stanou?" Musel se napřed stát zázrak léta 1727, aby se vzájemně rozhádaní odvážili nového společného začátku. Integrace do konfesijní církve, separace či pokus o třetí cestu, toto téma tím zdaleka nebylo vyřízeno. Mohlo však nyní být řešeno společně, nikoli proti sobě. Snahy, vyjasnit řádem postavení Ochranova vůči Bethelsdorfu, luterské církvi i zemské vrchnosti, nalezli své předběžné řešení v tzv. "Notariats-Instrument" ze srpna 1729. V něm se potvrzuje, že moravští přistěhovalci jsou potomky církve, která byla uznávána a ctěna Lutherem, Kalvínem i jinými reformátory. Nechtějí "zahodit jméno bratří a sester, protože je prosté a biblické."Ale nechtějí "na onen dodatek český a moravský pohlížet jako na sektářské pojmenování, jež rozděluje, neboť Kristus není rozdělen." Nadále nechtějí opustit bohoslužby v Bethelsdorfu, "dokud nebude omezována naše svoboda v Pánu." Všichni "hospodáři či k potvrzenému českému a moravskému bratrství náležející muži" toto prohlášení podepsali. V krátkém navazujícím dokumentu se farář Roth a místní pán Zinzendorf za sebe zavazují, že budou respektovat zvláštní ochranovské uspořádání, "dokud na této nesektářské, prosté a smířlivé cestě setrvají."